Holky vpravo, kluci vlevo aneb já se asi nevyčůrám

„Tak jedeme,“ zavelel Petr I., „máme to daleko, oběd si dáme někde na benzince.“ Petra II. jsme nechali v péči našeho kocoura Mikeše a vyrazili za tetou na Hanou.

Před cestou kafe, na benzínce ještě jedno, k tomu to drncání po našich necestách, to je na mě mor. „Petře, na další benzínce mi musíš zastavit, potřebuju se vyčůrat.“ Ví, že mě nemá smysl přemlouvat někam do přírody, a tak mi po dalších několika kilometrech zastavil. Personál ochotný, prostředí čisťoučké, WC zavřené. „Omlouváme se, rupla nám tam voda.“

K autu jsem se vrátila poskoky po špičkách, popojeli jsme mimo dohled civilizace a Petr zavelel po vzoru autobusových zájezdů: „Holky vpravo, kluci vlevo.“ On popošel pár kroků a bez ohledu na to, jestli někde někdo náhodou nekouká, spustil svůj soukromý vodopád. A já? Vyhledala jsem nejhlubší místo v lese, zvoucím asi dvacet krát dvacet metrů, jala se snažit a ... nic. Měla jsem dojem, že na mě z druhé strany toho hlubokého hvozdu kouká zajíc. Samozřejmě tam nebyl. Ale ani toto ujištění mi nebylo nic platné, protože jsem skrz stromy zahlédla na obzoru silnice maličkou tečku blížícího se auta.

„Iri, kde jsi, nestalo se ti nic?“ Zavolal na mě starostlivě Petr I. A to byl úplný konec, bylo mi jasné, že tady se už nevyčůrám. Marná sláva, svým cupitavým krokem jsem se musela vrátit do auta a počkat, až se objeví další benzinka. Prostředí tentokrát nic moc, WC jako v hospodě čtvrté cenové třídy, ale ta úleva, jako bych slyšel znít rajské zvony.

A takhle je to se mnou pokaždé. Ti chlapi to mají mnohem jednodušší, postaví se pěkně do řady vedle sebe, skrápí si pažit nebo mech a ještě k tomu vesele konverzují o fotbale. Ale já? Darmo mluvit, budu muset ukecat Petra I., aby mi koupil tojtojku a bral mi ji s sebou na vozíku na všech cestách delších, než dvacet kilometrů.