Holky, proboha, neroďte doma

Snažím se vtlouct do hlaviček svých dvou kolegyň těhulek. Nedají na mě, mají svůj rozum a už se těší, jak svá miminka přivedou na svět v klidu svých domovů.

Můj Petr II. je zdravý a silný skoro dospělý kluk jako buk, já už jsem sice poněkud zralejší osoba, ale stále tu celkem zdravá mezi těmi svými straším. Jenže nemuselo tomu tak být...

Rodila jsem na Vinohradech. Petr II. si dával dost na čas, ani se mu vlastně nedivím, že s příchodem na tento nehostinný svět otálel. On už je takový, že se dlouho k něčemu nemůže rozhoupat, ale když už se rozhodne, pak to lítá. Podobně to bylo i tehdy, po víc než týdenním přenášení šlo najednou všechno ráz naráz. Když už mi doktoři začali vyhrožovat provokačkou, prostě si řekl, že už se mu v mém břiše přestalo líbit a dral se ven jako o život.

Vše proběhlo celkem v pohodě, ani jsem se na hekárně moc neohřála a už jsme letěli na sál. Nu a tam to vzal Petr II. takovým kvaltem, až mi vevnitř o cosi zakopl a spustil vodopád krve, který nebyl k zastavení. Zarazil ho až porodník za pomoci svých znalostí a dovedností a taky potřebných nástrojů na sále.

A tak jsem od té doby za ježibabu, co neúnavně straší všechny nastávající maminky, které si nechtějí nechat rozmluvit domácí rození. Vlastě jim opakuji jen jedinou větu, kterou mi tam tehdy řekli, když už bylo vše v pořádku a nebezpečí bylo zažehnané: „Milá paní, měla jste na mále, nebýt na místě pan doktor se svým náčiním, byla byste nám tady vykrvácela.“