Žena: Cestou za svatým Valentýnem spolu ...

Žena by měla mít vědomí, že je ženou. Aniž by se oddělovala od mužského světa. Ale měla by vědět, co ji od muže odlišuje a co s mužem spojuje. A muži by měli respektovat ženský svět, aniž by se cítili odstrčeni od tajů, které ženy skrývají za úsměvem nebo pohledem.

Vědomí sama sebe

Být ženou není názor a ani žádné filozofické hnutí. Nemá nic společného s honbou za penězi, za kariérou a za atraktivitou, která se především líbí mužům. Najít si dobrého partnera, který ženě porozumí, který ji přijjímá i s jejími odlišnostmi, není jednoduché, zvláště, když svět hledí jen na povrch, nikoliv do hloubi srdce a duše. Dokonce se zdá, že právě ženy, které nenacházejí smysl v přitaktání povrchnosti, nemají šťastný život a proto riskují, že nebudou mít tzv. úspěšný manželský život. Ale na jedné strany to není jen schopnost pochopit pravou míru věcí, ale na druhé straně není nutné se dívat na svět jako na nějakou výstřednost, která si libuje ve zvrácenostech, nepravostech a omezeném pohledu na to, že má cenu a smysl jen to, co prožíváme právě teď a nyní.

Být opravdu ženou je proces

Být ženou je pojmenování organického procesu, v němž se dokonale naplňují city a získává se tady a teď - věčná sounáležitost člověka s přírodou a duchovním i duševním rozměrem.  Pohybem vědomí k takovému cíli není jen dlouhá cesta k naplnění, není to jen náhlý vstup do úžasného a někdy i ohromujícího vidění pravdy o sobě. Je to spíše plynulý pohyb ke stále vyšším stupňům skutečnosti, státe těsnější ztotožnění se se sebou samou.

Láska   

Hnací silou vědomí je štědrá láska. Ne hromadící, která jen usiluje o poznání, o pouhé výsledky v duchovním i fyzickém světě. A lásku jako takovou, o které zde hovořím, je třeba chápat v plném slova smyslu. Je to pojmenování vlastního sklonu v sebevyjádření Já. Není to jen povrchní náklonnost nebo emoce, i když se tímto slovem lidmi obecně označuje. Láska je hlubinná touha duše po jejím prameni a její tíhnutí k němu. Je to životní pohyb -já- nikoliv v realizaci, ale v nitru člověka. Láska je aktivní projev vůle nebo vůle a touhy po životě a vrozeného ohledání objektu, který by člověk byl s to milovat.

Kdo miluje, ten létá 

Kdo miluje, prožívá radost a blaženost. Cítí se svobodný a volný, jakoby ho už nemělo co zadržet. Lidé, muži i ženy v takovém rozpoložení dávají všechno za všechno a mají všechno ve všem. Proč? Protože to všechno spočívá v jediném střebodu, který vychází z vědomí já a u něhož vzniká všechno dobré. A člověk, sám v sobě, se obrací k dárci nikoliv k darům.

Dokonalá láska

Dokonalá láska je v tom, kdy člověk prožívá sjednocení sám ze sebou a s objektem své lásky, je intenzivně přítomen v tom proudu cítění a současně i ho přelévá na objekt své vášně. Je konkrétní, pozitivní a dominantní.

Volání ducha života

A jaká to musí být láska? Musí to být dokonalé sebepoznání, co si oškliví všechno bránící postupu k cíli srdce a touhy. Taková láska pak sytí rozumnou duši a přeje si toužit a prahnout. Láska a touha jsou nezbytnosti pro člověka, základní nezbytnosti. Přitahování, touha a sjednocení jako naplnění touhy je způsob, jakým pracuje život, na těch nejvyšších i na těch nejvyšších stupních. Má v sobě i stupně vášně i nezištné oddanosti. Vytržení i pokory.

Může se zdát, že to, co jsem napsala, je nenaplnitelné, nesplnitelné a lítá někde v oblacích. Tak daleko jsme odtržené samy od své přirozenosti a tak blízko jsme světu, který nás oslovuje nutností žít a přežít. Ale najít se v těch labyrintech je přeci úkolem, od kterého nás nic neosvobodí, protože naše vnitřní přirozenost nás nakonec jemně přivábí k tomu, abychom ji pochopily, přijaly ji a v ní žily. Nejnamáhavější je ji překonávat. A také je to zbytečný krok do prostorů, v kterých nic nenalezneme. Anebo -  malou opuštěnou holčičku, která ve tmě usedavě pláče.

© Maura, 02/2011