Společnost: Utrpení ze svobody a Sókratův úsměv i pláč

Dávné hlasy k nám zaznívají z rozrůstajících se kořenů naší civilizace a našich kulturních dějin; učí nás, jak dojít k harmonii, svobodě, pravdě, veřejného zájmu, autonomního svědomí a blaženosti, nabízejí nám toho mnoho. 

Pod nánosem času, v němž se povaluje všelijaké haraburdí z novodobých ideálů pokroku, nemůžeme všechno vynést na světlo a posoudit, zda jdeme po té samé cestě, nebo obcházíme bludné kořeny, či jsme úplně mimo hlavní trasu, kterou ať vědomě nebo nevědomě vytýčili překladatelé, prostředníci na troskách velké řecko-římské civilizace a posléze, noví učenci a vzdělanci ji nabídli jako základy pro civilizovanou společnost. Je však dobré si uvědomit, že poznatky, které přejímáme, nevycházely z ideálně uspořádaných starověkých obcí a společností, ale od jedinců, kteří tvořili nepatrnou menšinu a jíž možná dnes klademe větší význam, než naši předchůdci nebo jejich současníci, až vzdělávací proces dokázal, že před nimi smekáme s úctou, neboť jejich jména symbolizují současnou vzdělanost, nebo její projev, ale - kdo  skutečně dokáže vyjmout z podstaty to, co je právě pro nás nyní, v místě a čase důležité, podstatné a jak s tím poznáním zacházet? Nebo se budeme vracet k učeným autoritám 18. století a do nekonečna nekriticky omílat jejich názory?

Ke sporu mezi obcí a Sókratem

Sókrates se narodil jedenáct let po Salamině a první roky života spadají do doby rozmachu athénské námořní velmoci, v níž se v novém námořním spolku se projevovala autorita Athén. Obec dokázala velmi chytře a obratně využít své nové pozice hospodářsky a vojensky takže z pouhé hlavy spolku se stala brzy ústřední vládou. Ve všech závislých obcích spolku se odehrával proces přizpůsobení athénským ústavním poměrům, Athény všude podporovaly růst demokratických stran, ochotných přidat vlastní krok podle postupu athénské politiky. Jednotným poutem života všech občanů a veškerého občanského života je zvláštní životní typus – eticko-náboženský, onen zvláštní typus člověka, píše Patočka, který je zároveň podán božstvům i obci, či lépe v oddanosti k obci nepřestává být poddán božstvům a naopak; člověka, který je vzdálen nadčlověčenství a nadsvětovosti, jež máme doloženy v pythagorejství, v orfismu, v Empodeklově osobnosti, ba i v oné stupňované autonomii teoretika vůči životu obce, a dále, jak jsou doloženy v životě představitelů iónské filosofie, jak u Anaxagora. Vynořuje se zde způsob lidského sebepochopení, který vyjádřil již Homér a pro který muselo v řeckém duševním životě být podkladem jeho hluboké ohrožení opačnými tendencemi: pochopení, že všemu na světě je určena zákonitá mez a člověk nesmí tuto mez překročit, nechce-li zlehčit a zničit sebe sama.

Pozornost upřená k Sókratovi

V 18. století, zdá se, byla veškerá pozornost upřená k Sókratovi. Sókratova postava tu pomáhala překročit propast, která vznikla mezi starým tradičním způsobem života a myšlení, a novým světem lidské autonomie. Zajímavé, najednou jsou literáti, filosofové, theologové, mystikové, ale i právníci a doboví politologové sókratovci. Osvícenské pojetí, pro které Sókrates znamená autonomii rozumu, je do dnešních dob jednou z kategorií výkladu Sókrata  a našeho vlastního duchovního osudu Sókratem. Jak je patrné, existují nejméně dva pokusy proniknout do metafyzického tajemství Sókrata a oba pokusy k nám hovoří stejným právem: osvícenský ideál Sókrata podává výklad Sókrata jako humanitního idealisty, prvního budovatele věčného ideálu lidskosti, Hegelův výklad ukazuje Sókrata jako problematického Sókrata ve výhni zkoušek. Ať jde o pojetí Kierkegaardovo anebo Nietscheho, je třeba zdůraznit, že vůbec nejde o historii a filologii, ale o to, co bychom mohli nazvat metafyzikou Sókrata, o kus toho procesu, kterým lidstvo se snaží definovat smysl svého historického života v poměru k jeho osudným obratům. Vzpoura a útok proti Sókratovi z „úst“ některých filosofů je kus jeho duchovního osudu, bez něhož Sókrates by nebyl Sókratem, jak praví Patočka.              

Tak pravil Sókratés        

Hegel viděl v Sókratovi kladného hrdinu, který vědomě poznal a vyslovil vyšší princip ducha. To je zvláštní, říkám si jen tak na okraj, že německá klasická filosofie vycházela s takovým zaujetím z řecké klasické filosofie a scholastiky, vznikala na půdě současné filosofie ve víceméně současné evropské civilizaci tak urputně a mocně, že ztratila lehkost a mnohdy i srozumitelnost; Hegel dále tvrdí, že ze Sókrata vzešla nekonečná subjektivnost, která vzešla z nekonečnosti subjektivnosti v Sókratovi.          

Jak poznat pravdu podle Sókrata

Pravdu nelze poznat zvenčí, pravil Sókrates, ale musí k ní přijít sám, najít ji sám ze sebe a proto, co má platit musí vycházet, resp. vyplývat z myšlení. Objektivitu svobodného myšlení pojímá Sókrates jen jako morálku, ale zde je problém Sókrata jako osobnosti, jako principu, jako životního smyslu, protože jeho filosofická činnost je úzce spjata s jeho životem, jeho život v jednotě s jeho principem – a je tragický. Jak však tuto tragiku chápat? Patočka píše, že jako je ze svobody utrpení nutné, tak i vnitřně ospravedlněné. Ale také protikladná síla musí být mravně oprávněna, musí mít mravní sílu a význam, říká Patočka.

 Dvě mocné síly v mocném konfliktu

Patočka dále dokládá, že v Sókratově historii se skutečně setkávají v mocném konfliktu takové dvě mocné síly: božské právo, vtělené v naivním právním a mravním řádu a obyčeji, zdatnost a náboženství nereflektované polis (neuvědomělého společenství), a na druhé straně princip sebevědomí, právo na vědění, na subjektivnost, na vlastní názor a vlastními silami získanou pravdu, prostě – na subjektivní svobodu.

Byl Sókrates nevinen?

Sókrates přišel s něčím novým. Nepřišel naplnit, ale zrušit; Patočka praví, že přišel s evangeliem svobody proti bezprostřední jistotě neotřesitelné tradice, nepostavil proti ní pouhé popření, jako sofisté, ale nový počátek;  Sókratův génius, jeho daimonion - mravní rozhodování - položil do nitra, nikoliv vně (jak stála ta starodávná vnější božstva). Patočka míní, že žaloba na Sókrata měla v obou hlavních bodech pravdu – obec měla nejen právo, ale přímo povinnost vystoupit a zakročit. Sókratova smrt znamenala katastrofu nejen pro samotného Sókrata, ale byl to konec objektivní morality athénské polis, neboť subjektivnost už nebylo možné potlačit, nebylo možno proti tomu prosadit původní starý princip.

Konec Sókrata – konec Athén

A tak, konec Sókratův zároveň znamenal konec Athén, konec jejich velikosti, konec jejich historie a v tomto obraze Sókratés představuje neomezený nárok svobody subjektu, svobody jednotlivého ducha, jeho právo a nárok (oproti nereflektované společnosti), ale také je nutné doložit - jeho mez; Hegel tvrdí, že společnost takový neomezený nárok nestrpí, strpět nemůže a má plné právo se bránit. A toto právo měla i společnost athénské polis, která stála na náboženském základě, bez něhož by jí chyběla opora a soudržnost.

Vina nejen Sókratova

Sókratova vina hlavně leží v tom, že tuto souvislost neuznal, že i když byl uznán vinným, nepokořil se stejně jako mnozí velcí starověcí mužové, když přišli do konfliktu s obecenstvím – jako Periklés, jako velcí Římané - Hegel tvrdí, že společenství, hlavně svobodný národ, nemůže uznat tribunál vlastního svědomí obžalovaného, k němuž se odvolával Sókrates. Neboť národ je tím obecným fórem, před nímž se vše musí odpovídat, nemůže nad sebou uznávat svědomí cizí.

„Máš-li ty vědomí, žes učinil svou povinnost, musíme my mít také to vědomí!“

Hegel rozhodně není proti principu individuální svobody a svědomí, ale jakožto pouze soukromý, pouze individuální názor je přeci jen falešný, nesprávný a musí přijít do konfliktu a podlehnout –  podléhá přes všechno právem. Pravdu nemá obec sama, ale ani sám Sókrates, nýbrž budoucnost, která stojí nad oběma. V Hegelově posuzování Sókrata je znát velká opatrnost, ale též přísnost. Ona absolutní svoboda rozumu, na níž může a musí podle Sókrata být založen život, není bez velkého rizika, v němž není pravda prostě na straně historické fable convenue (mlčky přijímaná, trpěná nepravda).

V čem to ohromné riziko spočívá

Sókratés nezvítězil jednou provždy, i když platónsko-osvícenská tradice by to ráda takto prezentovala. A hlavně: sókratovský princip, tedy princip soukromého myslitele, který sice své nároky pozvedá z hlediska všeobecného rozumu, ale přitom je vztahuje pouze na sebe, pro nevědoucího – princip, který ignoruje rozumnost, a tím i pravdivost druhých, princip, který klade absolutní pravdu, kterou vyžaduje jen pro sebe, proti relativní pravdě, v níž se stýkají všichni a kde není žádného zásadního rozdílu mezi kritizovaným a kritikem, kteří mizí oba v pohybu všeobecné relativnosti – tento princip zůstává stejným problémem dnes jako tehdy, dokládá Patočka.

Smysl Hegelovy kritiky Sókrata

Hegel svou kritiku Sókrata pojímá z hlediska společenství. Kritika nároku sókratovského svědomí je pozvednuta na naprostou platnost – právě ta kritika, jejíž aktuálnost cítíme právě tak, jak mohla být pociťována ve chvíli, kdy ji Hegel koncipoval, tedy jako pokus najít meze Sókratova filosofického nároku a nároku na život z posledního pramene.

Zdroje:

Patočka, J. Sókratés, Přednášky z antické filosofie, SPN, Praha 1991

Patočka, J. Péče o duši I., 1996. Praha: Oikoymenh. 506 s. ISBN 80-86005-24-0

Hegel, G.W.F. Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie. B. Philosophie des Sokrates. [http://hegel.abcphil.de/html/sokrates.html].