Společnost: Svět, jaký je, nebo jaký má být?

Člověk podle zkušeností hodnotí svou současnost a uvažuje o ideálním světě. Jaký by měl být? Ideální nebo účelový? Na co z těchto možností člověk dosáhne, aby překonal svůj úděl či samotný úděl života? 

Jaký by měl být ideální svět?

Pokud by lidstvo došlo k této hranici prostřednictvím svých úvah, bojů, zápasů a ideologií, byl by statický, pokud už by nebylo možné něco dál měnit, tvořit a překonávat. Nad lidmi by byla síla, která všechno řídí, takže lidé by si mohli dát ruce do kapes a o ničem moc nepřemýšlet. Veškeré své jistoty a představy i tvoření by soustředili do ní a to, co by se odráželo v jejich realitě, by bylo považováno za ideální svět. Co bylo na počátku, jak vznikl svět přírody a tvorů a svět idejí? A jak to má vlastně všechno fungovat v životě lidé a v přírodě? 

Tyto úvahy mne zavedly ke knize Genesis. Jistě, že původ všech představ o stvořitelském ideálu, životě, nesmrtelnosti, touha po větším poznání, hříchu a smrti i vzkříšení našel svůj kořen ve starých civilizacích a celý obsah této biblické knihy jsem si vysvětlovala jako zřetelný vzkaz lidstvu, neboť v ní konali lidé. A lidstvo v dalším vývoji též konalo, podle toho, jak chápali svůj svět. To je možné zkoumat na všech úrovních poznání a ve všech dobách, číst v celé řadě písemných památek, které se nám jako zázrakem zachovaly díky lidem, kteří po nich pátrali, zkoumali je, interpretovali a publikovali je. Je ovšem důležité, jakou odpověď takovému poznání daly budoucí civilizace, jak pochopily hlubokou minulost a jakými prostředky uskutečnily svůj ideál světa, především lidský, závislý především na člověku. Je také možné, že se často lidé zmýlili a vyložili si často chybně co je dobře a co špatně ve smyslu bytí a mylné úvahy propluly do vědomí budoucnosti, v které se zase napravovaly, ale nenapravily dostatečně.  Ukázalo se, že různé filosofické úvahy neměly často pravdu, ale co je pravda? Člověk má právo se mýlit a filosofie neurčuje zákonitosti, pouze o nich přemýšlí. Konečnou tečku učiní člověk svým rozhodnutím sám o sobě.  

Od ideálu k účelu

Lidstvo nesměřuje k ideálu, ale účelu a na to mají též právo s tím, že je tu odpovědnost za stanovení účelu a jeho provádění včetně volby prostředků, směřující plně a pouze k člověku. Z toho až mrazí. Jenže, díky tomu je svět tak rozmanitý, stále tak překvapivý, tak komunikativní a i tak mnohdy pro jedince nepochopitelný, tedy jinak řečeno, nestačí se divit. Jak to, že jsem se vzdělal, že jsem žil slušný život, nikomu neublížil, snažil jsem se pečovat o své zdraví, miloval jsem svého bližního a přesto se necítím šťastný a i když mám skoro všechno, mám pocit, že nemám vlastně nic, co je pro mne důležité? Ale co je pro mne důležité? O tom pojednávají celé regály knih, stohy časopisů, sborníků z vědeckých konferencí, duchovní literatury, Ale odpověď na takovou otázku nemám. Jen vím, že jsou to zdroje, které podmiňují můj fyzický život a umožňují mi myslet, pracovat. bavit se, cestovat. Ale to není všechno. Něco mi chybí k tomu, abych pochopil, co je to důležité pro mne a můj smysl pro ideál života, když účel asi chápu.    

Zatímco jednotlivec se pachtí za chlebem vezdejším, aby uživil sebe a rodinu, aby zajistil rodině budoucnost (děti jsou budoucnost), aby podle svých představ mohl žit slušný život (co je to slušný život, o tom má snad každý svou představu, proto je odpověď na otázku nedosažitelná), aby konal a jednal ve společenských skupinách podle pravidel sebezáchovy jak fyzické, tak i mravní či právní. jeho představy o stabilitě je narušována vnějším děním, jež je dynamické a nutí ho se k němu přizpůsobovat a stále něčeho dosahovat pro své účely. 

O životním údělu a účelu

Sociální podmínky, dané neustálým pohybem a změnami okolního světa si vynucují konání a změny v představách o nějaké stabilitě poté, co došel k názoru, že všechno, co mohl vykonal. Postavil dům, zplodil děti a zasadil strom. Ale tím to nekončí, protože dům, děti i ten strom musí opatrovat, vynaložit své síly, své schopnosti a svůj důmysl i znalosti, pokud o ně pečuje. Může si také sednout na lavičku před domem, koukat se na oblohu. která stále mění svůj obraz a na přírodu kolem domu, která také stále mění svůj obraz, barvy, vůni, jak se v ní rodí a zaniká a znovu rodí život v klasech, v potocích, řekách, jezerech. v trávě, mezi květinami, stromy, v ptačích hnízdech, v úkrytech zvěře a napadne ho, jakou má vlastně moc nad svým životem. A myšlenka na nesmrtelnost, jako v těch dávných eposech, aniž je třeba kdy četl, mu čeří myšlenky.

Vědomí pomíjivosti je občas depresivní a člověk nikdy nedojde k možnosti jí čelit a vymyslet, jaký svět má být. Je zbytečné ho vymýšlet, dedukovat, filosofovat, konstruovat a chlácholit nebo strašit různými výmysly o očistci či chlácholit o ostrovech blaženosti, vytvářet scifárny, což sice dráždí lidskou představivost, ale je to jen bludiště, žádná naděje, která by přesáhla úděl života a došla k jeho účelu. V takovém rozpoložení si člověk říká: všechno je marnost; tím myslí, že ať dělá co dělá, není šťastný. I pocity štěstí jsou pomíjivé, ale též proměnlivé.

Náladu mu může zkazit soused, který ho pomlouval, někdo z rodiny, že zbytečně utrácel z finanční rezervy na daně, úředník, který mu zamítl žádost, lidé v práci, že nekoordinovaně spolupracovali a výsledek je nulový, nespravedlivé odsudky a házení viny na něho samotného, protože důvěřoval těm nepravým, rozmary přírody,které mu zničí zahrádku, na které se tak nadřel, cokoliv. A když se to tak sejde všechno v krátkém čase, obrátí oči k nebi a zeptá se - za co,proboha? Co jiného zbývá, než všechno napravit, neboť chybička se vloudila a já jsem též chyboval. 

A tak je to i s dnešním světem

Ekonom, právník, politik, lékař, inženýr, astrofyzik či astronom, novinář či prostý člověk mají vlastní náhled na svět a každý z nich o něm komunikuje zvlášť. Snad denně se v médiích dovídáme něco nového. Věda komunikuje o svém poznání, každý vědec ve svém oboru, protože lidé takto zaměření neustále sledují otázky života, jeho účelu, jeho smyslu, údělu, ale to není žádné dogma, o které se dá opřít a zbavit se vlastní úvahy, konání a spočinout na tom, že je už něco vyřešeno navždy. Ideál světa nespočívá ani v myšlence, že jsou si lidé rovni, ani v lidských právech, které jsou dané zákonem, ale v tom, co lidé, každý sám za sebe koná, jak jedná, jak se chová, v hloubce jeho citů a v mysli. Jednou z nejproblematičtějších úvah, která lidem nejvíce zamotala hlavu je povýšení duše nad tělo. Mnoho lidí v duši nevěří a tudíž ani neví, jak o ni správně pečovat. A přesto ta výzva starých myslitelů, totiž pečuj o svou duši (stejně jako o tělo) je důležitá i pro dnešního člověka.

Nedělej to, co nechceš, aby druzí dělali tobě - tak zní zlaté pravidlo a současně i miluj bližního svého jako sebe samého. A kdo je můj bližní? To jsou těžké otázky, ale každá civilizace si na ně svým způsobem odpovídá. Je sice pěkné, že víme, jak o tom uvažovali Sumerové, Řekové a Římané. křesťané a židé, ale to je jako s filosofií a vědou. Je důležité, jak si na to odpovíme sami, v našem čase a prostoru, za našich podmínek, v našem rozpoložení, v naší momentální situaci. A přesto, následující generace, ba civilizace přinese jiné důvody, proč si myslí něco jiného o ideálu světa a jeho účelu i o smyslu života a nesmrtelnosti, jenže to my už vědět nebudeme. Snad stačí, že se v naší současnosti dobereme k nějaké smysluplné úvaze, která vyřeší některé drobné i větší maléry a problémy, které si děláme sami z nějakých nepochopitelných důvodů, zapříčiněné často sobectvím a závistí, které značně umenšují velikost člověka v jeho těžkém putování v časném životě.