Společnost: O evropském vlastenectví a národních mýtech

V naší rodině se kromě jiných věcí dědí knihy. Máme jich opravdu habaděj a občas někoho napadne je nabízet:"Hele nechceš Bratrskou trilogii? Třeba by to děti rády četly, mám ji po tátovi . To já jsem to jako kluk četl v létě o prázdninách pod hruškou." Můj bratranec je starší muž,  velmi sečtělý a encyklopedický vzdělanec. Stále se hádá se svým synem: "Než člověk někde začne něco vykládat, tak má mít o věci kompletní znalosti ". Jeho syn je IT odborník a vykládá mu, že mu stačí informace a ne tlustospisy, který vlastně ani pořádně nerozumí a ztrácí se v textu. A tak si můj bratranec chodí k nám stěžovat na úpadek vzdělanosti mezi lidmi a přitom popíjíme kávu a pojídáme spokojeně šlehačkové domácí řezy ...    

Také si vzpomínám: o národních mýtech a skutečnostech

Vzpomínám si na dědečkovu knihovnu, kde stály krásně vyvázané knihy od Jiráska, Třebízského, T.G. Masaryka a Karla Havlíčka Borovského i od Boženy Němcové. Dříve literární poklady, na které směli jen sáhnout ti, kteří je dětem předčítali. Přiznám se, že i dnes si ráda zalistuji ve Starých pověstech českých, v Nerudových povídkách a básních i próze z 19. století, Šustových světových dějinách. Z těch knih člověk nabýval modelové návody o mezilidských vztazích, o hrdinství, věrnosti, krásnu a blaženosti i statečnosti a úkladech proti kladným hrdinům. Je to prostě klasika, která zahřeje a roznítí vzpomínky na milé předky, kteří v neděli po obědě sáhli po knize: "Já ti něco přečtu, ano?" A tak jsem blaženě poslouchala četbu ze starých kronik, které sice prošly nejednou odbornou kritikou, ale cosi se v člověku uhnízdí, třeba příběh o Horymírovi a Šemíkovi nebo o Daliborovi. Každý národ má své pověsti a pohádky, na kterých staví kořeny svého vědomí příslušnosti k těm, z kterých přeci pochází. A tak znám i velké eposy z německé klasiky, zneklidňující, vzrušující. Každý evropský národ má své národní a krásné mýty, které předávali předkové svým potomkům - novým generacím. Byly jakýmsi vědomostním základem, bez ohledu na to, co je pravda a co výmysl. Je třeba je pitvat? Jsou to příběhy, v kterých se skrývá lidská touha po ideálu, který se má naplnit. Je to četba sekularizované Evropy. Ale existují i příběhy, které nás spojují s povědomím křesťanských dob, v nichž figurují osobnosti, které považujeme za svaté. Co o nich vlastně do důsledku víme? Mnozí ví, že ve své době existovali a do seznamu svatých se prosadili svými křesťanskými činy …     

Když jsem uklízela knihovnu ...

Když jsem uklízela knihovnu a znovu jsem si ty knihy prohlížela, protože jsem chtěla jimi oblažit svého syna. "A co já s tím budu dělat?" zašklebil se. "No, myslela jsem, že pro tvé děti by to byla zajímavá četba." Rozesmál se: "Mami, a ty si myslíš, že budou číst takové tlusté knihy? A jak jim budeš vysvětlovat, o čem jsou? Vždyť už se to ani neučí ve školách. Moje děti budou mít tablet a mohou si vyhledat informace, které potřebují, a já dost pochybuji, že budou hltat právě Epos o Nibelunzích nebo příběhy o válce lucké, o husitských válkách. A my nemáme takové mohutné knihovny, ale regály z Ikei, víš?" Namítla jsem, že taky rád poslouchal, když jsem mu četla. A řekl mi docela vážně: "Mami, ale to nejsou žádné pohádky. To je docela vážná četba a myslím si, že se pro dnešní děti rozhodně nehodí." Trochu jsem se zarazila: "Proč myslíš?" Zkoumavě se na mne podíval: "Je v nich mnoho násilí a jsou už vypotřebované. Teď platí úplně jiný model života a myšlení. A ty vaše encyklopedické znalosti jsou zastaralé."

Nejsem rozhodně tak staromódní, jak si můj syn o mně myslí, chápu, o čem mluví, ale ráda si zalezu do peřin v nevlídném počasí, abych si přečetla příběh o Tristanovi a Isoldě, o rytíři jménem Ivanhoe či o Parsifalovi nebo o Husitském králi či nějaké dílko od Boženy Němcové. Uklidňuje mne to v zneklidněné době. Hledači Svatého grálu, touha vzbudit v lidech naději, že je "něco", co při lidech stojí neochvějně, i když si to nezaslouží. Je důležité vědět, co je vlastně pravda? Pravda je to, v co lidé uvěří, myslím si, a tyto mýty, pověsti a vzkazy napomáhají tomu, aby lidé uvěřili nadějným skutkům. Miluji evropskou klasickou literaturu a nepřijde mi ani na mysl, že je to něco cizího. Patří to do rejstříku mé všeobecné vzdělanosti, kterou jsem získala na školách různých stupňů a vážím si toho. Neodrazuje mne, že knihy jsou objemné, někdy dějově nepřehledné, nevadí, mám trpělivost a nepotřebuji vědět všechno hned. Nechť si můj mozek informaci sám zařadí, kam je třeba a moje srdce i vědomí přijme to, co jsem schopna pojmout. Dokonce mne to baví zápasit s texty.

Chybí Evropě mýtus?

Proč mne to baví? Otázala jsem se sama sebe. Je to vlastně vyhraněně etická literatura, která podporuje hodnoty nebo je probouzí - ale jen pro svou dobu, nebo mají platit navždy a proto se mají předávat. A v tomto kontextu jsem se zasmála, když jsem si dnes ráno v tisku přečetla, že Evropané nemají k Evropě vlastenecké cítění a tíhnou k národním zvyklostem. Evropa jako celek jen zastřešuje národy, které prošly ohromným kvasem. Původně pohané se za velmi složitých okolností dohodli o přijetí křesťanství a bohužel, nedozráli, alespoň prozatím k tomu, co skutečně nabídlo. Neuměli totiž většinou číst. Až vynález knihtisku jim umožnil nabýt nového vědomí a stal se prahem, od kterého se napříště odrazil duch dalších událostí, které známe důvěrně z historie - k lidem se prostě dostaly informace a ty je postavily proti sobě ve zničujících bojích, revolucích, po kterých se Evropa uspořádávala a jednotlivé národy v ní budovaly státy, právo, sociální vztahy, etiku, průmysl a obchod, školství a vědu. Před očima mi defilují řady knih, které nyní stojí v regálech pěkně seřazené podle autorů, skrývající v sobě svědectví o své době. Tyto knihy překonaly staré mýty a vyrobily nové. Nepsali je rozhodně žádní nevzdělanci, právě naopak. A tak se jen usmívám, protože lidé, kteří stojí z pozice svých funkcí v čele takového kotle, jakým Evropa skutečně byla a je, nemohou udělat tlustou čáru za historií a vyrobit nějaký mýtus pro všechny, kterému jednotně uvěří celý světadíl. Evropské dějiny se totiž skládají z dějin a kultury jednotlivých zemí, které žijí pospolu v jednom světadílu. A jsou natolik odlišné a přitom spolu souvisí v důležitých meznících, že je nelze sjednotit, překročit, smazat a začít na zelené louce znovu. Je třeba je prostě respektovat.        

Máme rádi Evropu?

V mé knihovně stojí také řada knih, které jsem si poskládala podle mapy Evropy. Jsou to knihy, které napsali vzdělanci jednotlivých zemí, národní dějiny. Jejich autoři začínají opravdu od počátku. Co bylo před velkým stěhováním národů po pádu římské říše, co bylo během stěhování a co potom, když na rozhodující trůny usedli lidé různého charakteru, myšlení, tvůrci velkých projektů moci a prosperity. Jsou to i dějiny chybných rozhodnutí s katastrofálními důsledky. Dějiny zbavené mýtů, syrové, surové a děsivé. To rozhodně není četba pro slabší nervy a pro děti rozhodně také ne. Ale když se čtenář pochlapí, pak v nich najde  i ušlechtilé činy, silné charaktery a určitou strategii, která dokázala to, čím Evropa, díky těmto úsilím a lidem, ve skutečnosti je. Každý chrání sám sebe a přitom chápe, že žije ve společném světadílu. Jestli se model Evropské unie rozpadne, to záleží na tom, jak bude každému užitečný nebo nebude. Rozhodují o tom zdánlivé maličkosti, které mohou vyvěrat s dávných a bohatých studnic paměti, zabudované do mýtů, které se čtou dětem před spaním. Copak v knihovně Angličanů, Francouzů, Němců, Čechů, Italů, Švédů, Dánů, Norů, Španělů a dalších národů nestojí knihy, které stále ještě považujeme, jako Evropané, za součást vzdělanosti. Copak v evropských galeriích nevisí obrazy francouzských impresionistů, barokních malířů a copak Němci nebo Francouzi nehrají Dvořáka? Na otázku, zda máme rádi Evropu, nelze odpovědět jinak, než kladně. Není zase tak třeba vymýšlet nové modely, ale je třeba najít dávné stezky, po kterých lidé v Evropě kráčeli k sobě ve zlém či dobrém a pochopit, že je třeba pravd i mýtů, evropské vzdělanosti a evropské sounáležitosti, kterou lze opřít o společné chtění, víru v sebe a úctu k vlastní kultuře v nejširším slova smyslu.    

A co nabídnout našim potomkům k četbě ...

A co děti? Mají co číst? Nové generace se rodí do své doby a je pochopitelné, že nechápou, bez zácviku, dějiny. A tak ve škole obdrží učebnici a v ní se doma přehrabují – například italské, francouzské, anglické, české i švédské děti. Rozhodně ty znalosti nemohou například nahradit počítačové hry s hlavním hrdinou Alarichem, přemožitele římských legií či komiksové vydání udatného českého národa. Budování evropského a národního povědomí v dětech pomocí učebnic je jaksi obtížné. Mohou dostat tímto způsobem informace, ale rozhodně ne vzdělanost. A představa, jak má vlastně vypadat model vzdělanosti se rozbíjí v zápase s technologiemi, které vygenerují velmi rychle obsah informace, na kterou se dítě táže. Sáhne třeba v určitém věku po dost objemné knize "Duch zákonů" nebo po "Výkladu Starého zákona" či jiných knihách, které by měly, po pečlivém studiu ucelit jeho vědomosti? A nyní jsme zase u toho, zda encyklopedické znalosti, ke kterým vzdělání vede, mají své opodstatnění a zda bez nich dítě porozumí textu objemných knih.

Evropané by měli vážně přemýšlet o tom, co má být skutečným obsahem vzdělání a povědomí mladé evropské generace, které očividně něco chybí či přebývá, aby je Evropa jako taková skutečně nadchla i ve své realitě. Myslím, že ve skutečnosti, abych se vrátila k počátku článku, nejde o úpadek vzdělanosti, ale o nedostatek lidí, kteří by byli ochotni a schopni ji předávat v originálním balení, a takovým způsobem, aby se i děti, které se zítra narodí, dokázali pro starou dobrou Evropu nadchnout při pohledu na rozpadající se římské Koloseum či při pohledu na starou architekturu Francie, Německa či Švédska. Zkrátka, Evropa musí být dostatečně atraktivní hlavně pro mládež a nepřehlížet svou vlastní realitu, hodnotu a krásu, své dějiny, vědu, literaturu i technické vymoženosti, medicínu a jiné přírodní vědy. Konečně, všimněte si, jak se mládež zdobí například v Dánsku, Německu či v Norsku - mýtickými symboly. Měla by tak zdobit i své srdce a vědomí. Třeba najde i to, co bude považovat za ozdobu charakteru a za výsostné hodnoty.