Ve svém objektivistické filozofii Ayn Rand mimo jiné říká k problému Morálka: "Jediným platným soudcem hodnot, které si člověk volí, je rozum. Nejvyšší hodnotou a měřítkem správnosti všech hodnot je život člověka jako člověka. Člověk nežije jako člověk, pokud se rozhodne nepoužívat svůj rozum nebo pokud nemá možnost závěry svého rozumu prakticky uplatňovat. Existuje jen jeden systém správných morálních hodnot, stejný pro každého člověka, protože morálními hodnotami jsou nejobecnější hodnoty, které jsou objektivně diktovány přirozeností světa a člověka, nikoli konkrétními podmínkami jeho života ani subjektivními a arbitrárními rozmary lidského vědomí bez ohledu na realitu. Člověk je sám sobě nejvyšším cílem a hodnotou, není nástrojem k cílům ostatních. Neobětuje se ostatním, ani nežije z obětování ostatních sobě. Žije z hodnot získaných vlastní prací a/nebo dobrovolnou směnou. Dosahování vlastního štěstí je nejvyšším morálním cílem člověka."
Několik poznámek k současné iracionalitě
Ayn Rand je autorka několika velmi slavných děl a je z podivem, že se v naší zemi o ní nepíše, s ní neuvažuje a nezamýšlí se nad její filozofickou nabídkou. Souhlasím s ní, že "morální hodnoty jsou nejobecnější hodnoty, které jsou diktovány přirozeností světa a člověka ..." a přemýšlím o přirozeném egoismu jako východisku k dosažení vlastního štěstí. Lidé v dnešní době se čím dál více oddávají představám, než rozumným úvahám, když si vytvářejí svůj hodnotový systém. Jejich mysl se tříští ve zděděných iluzích o dobru a zlu, o způsobech chování, jednání a konání a nedokáží často racionálně řešit své životní krkolomné problémy, které si navodili nevhodnou a často iracionální volbou mezi několika možnostmi. Egoismus si přitom vykládají jako sobectví, to slovo zní v jejich hodnocení pejorativně. Volba postojů k životním situacím není často řízena rozumnou úvahou, v které by se měla upřednostňovat integrita člověka, ale pocity, které vyvolávají náhodné a pomíjivé reakce, které životními postoji ani nazývat nemůžeme.
Život na vlně
Nejčastější příčinou zla je závist, je nebezpečná svou iracionalitou. A musíme si přiznat, že jsme k ní stále provokováni těmi nejrafinovajšími způsoby. Je to totiž nejlepší a nejlevnější způsob, jak ovládat mínění lidí a dovést ho k určitému cíli a naplnit ho. Zneužít vrtkavosti momentálních nálad i obav a podkopat morální hodnoty, zaměnit je touhou po něčem nedosažitelném a navíc nabídnout příležitost, před níž racionální úvaha zcela padá. Tedy, jinak řečeno, mít to, co sice nepotřebuji, ale co mne zařadí do určité privilegované skupiny lidí, tvořící kolektiv, který mne sice bude ovládat, ale za to mne zbaví mne potřeby lidsky racionálně uvažovat - tedy nabídne mi život "na vlně“ „za určitých podmínek, že přijmu hodnoty tohoto spolku. A nebudu nyní hovořit o tom, jak uvažují a jak se chovají politické strany a jaké cíle a úkoly staví pro své vybrané členy z pohledu racionality, mravnosti, obecných hodnot a jejich naplňování.
Morální a nemorální postoje
Za morální a současně rozumový postoj považuji odmítání rychlých odsudků druhých lidí na základě kolektivního rozhodnutí nebo mínění. Je totiž zcela nemožné pochopit motivace druhých k určitým činům, k jednání a konání v tom velmi složitém spletenci, v nichž se iracionalita spojuje s chamtivostí a závistí, které jsou obvyklými lidskými vlastnostmi a navíc mají ještě pro mnoho lidí punc normálnosti, tedy obvyklé reakce při pohledu na něco, co nemám a nemohu dosáhnout a tento pocit v mých představách mne žene na periferii obecného mínění o tom, jaký by měl úspěšný člověk být. "Být úspěšným" je samo o sobě jakousi kategorií, která spojuje v sobě i nemorální prvky, minimálně neúctu k lidem méně úspěšným, potlačování důstojnosti člověka apod., tedy odmítání poskytnout člověku celý rozsah jeho přirozených práv.
Závěr
Jistě, že je mnoho otázek, na které filozofie zná odpověď a kterými bychom se měli zabývat prizmatem filozofie a rozvažování, než uděláme závěry, které nemusí být správné po stránce mravní a po stránce práva, ale za to se rychle zažijí do mysli lidí, zvláště, přizvukují-li přirozené lidské pohodlnosti a sklonu k zjednodušování. Pokud však mluvíme stále o marasmu a dnu, do kterého jsme se dostali i možná nesprávným a zpohodlnělým postojem k určitým klíčovým situacím, pak mám nezbývá, pokud se chceme zase pozvednout, absolvovat dlouhou, velmi nesnadnou a nepohodlnou cestu myšlení, rozvažování, používání rozumu ke správným závěrům v úvaze - jak dál v politice, ve společnosti, v rodinách, v mezilidských vztazích, v boji s korupcí, s smířením se stářím, s nemocemi a smrtí. Myslím, že máme opravdu co dělat, abychom zase ožili. Konečně, na klíčové otázky nám mohou odpovědět i staří filozofové, kteří stáli u kolébky naší civilizace.
