Společnost: Moc nad světem má tři jména

Co ovládá tento svět? Když se zamyslíte hlouběji nad tím vším neštěstím a lidskými osudy (a nejde o nic velikého a ani vznešeného), je to Strach, Chamtivost a Naděje na bezpečí. Tak je zosobňují různí lidé, jejich činy, ať ty dobré, ať ty špatné. V naší společnosti je mnoho problémů, které způsobují skleslost, sklon k nihilismu, nenávist, lhostejnost, touhu po odvetě po nevypořádaných křivdách, ústrcích, pokořujícím chování úředníků k lidem, nedůvěra ve spravedlnost, odporné pocity ke lhaní, nepoctivosti odpovědných lidí, zlodějině, neúctě k zákonům ze strany mocných a bezmoc lidí, kteří zápasí ze dne na den o svůj životní standard, který je sotva na uživení při rostoucích cenách a snižujících možnostech najít práci v kritickém věku, který je počítán od 45 let výše, která by odpovídala vzdělání a nabytým odborným zkušenostem. A také je to způsob, jak je vychována nová generace a co ji v tom stavu, ve kterém se nacházíme, můžeme předávat za pozitivní hodnoty. Zamysleme se nad podhoubím našich myšlenek, které nás  denně ovládají a otřásají naším klidem. To rozhodně nevede k žádné prosperitě, ale pomalému umírání ve všech ohledech a rozměrech života.  

Chamtivost a selhávání etiky

Chamtivost má mnoho tváří. Jedna z nich je nejodpornější, a tou je zakládat si na svém již dosaženém pohodlí, naplňovat představu o luxusu, žít pro něho dnem a nocí, z toho pak plynoucí pocit štěstí na úkor druhých lidí. Má celou řadu průvodních jevů, z nichž některé nelze ani postihnout zákonem. Může být vnímána jako chytré či vychytralé jednání za účelem zisku, které je kvitováno mnohdy pozitivně. "Když mohou ti nahoře, proč ne já?" Tak jistě, že každý má právo na slušný život, myšleno materiální život, jako mají "ti druzí", kteří jsou blíže prostředkům, informacím a lidem, kteří jsou schopni a ochotni poskytnout "možnosti" a mohou snadněji "vydělávat", prohánět se v drahých vozech a chovat se bezostyšně na veřejných komunikacích, kupovat si luxusní věci, stavět vily a zařizovat je luxusním nábytkem, pořádat bujaré večírky a na život a na smrt bránit takový způsob života před "světem". Pak jsou ti druzí, kteří nemají to štěstí, ale také chtějí si "užít." Alespoň jednou si "písknout". Jenže, není jim dáno. Účetní, která přelévá firemní peníze na svůj soukromý účet a zřejmě nepřemýšlí, co bude dál, až se na to přijde. V tu chvíli má statisíce nebo milióny na účtu, ten pocit stačí, proč myslet na další dny? Podvody, které již neotřesou vlastním svědomím a ani obyčejnou etikou, jsou natolik zaběhnuté, že až jeden je skutečně tak neúnosný, že nezbývá, než na něho vztáhnout zákon. Ale to je už pozdě, protože ten velký podvod je složen z celé řady malých, nenápadných a vcelku "přijatelných". V tom případě neselhává jen osobní etika, ale zcela tiše selhává delší dobu etika celé společnosti, která však po ní volá.

Nedělám si iluze, že je to něco nového, nad čím bychom se měli dnes divit. Je to průvodní jev pomalého rozkladu, který není k zastavení a přitom má iracionální jádro, v němž se pohybují emoce, jako je vztek, závist, strach, že neuspěji před těmi, na kterých mi záleží, touha po odplatě, sebestřednost, pýcha a také, což je nejtragičtější, pocit vlastní nicotnosti a bezvýchodnosti, osamělosti a dezorientace. Triáda "poptávka, nabídka a cena" funguje v nerozličnějších úvahách člověka, řešícího svoje životní peripetie a zbořila etické hranice, co ještě mohu a smím a co je už nad "čáru". Vnikla do intimních vztahů lidí, vnikla do výchovy a do takových výsostných práv, jako je právo na zdraví, vzdělání, právo na práci apod. V neposlední řadě je na těchto vahách i právo na štěstí. Mnozí se mohou ptát: co to je "štěstí" a jak uchopit právo na štěstí a jak obhájit před soudem, že jsem jednala tak, jak jsem chápala právo na štěstí? Není to jen prchavý pocit blaženosti, ale hmatatelný důkaz, že jsem něčeho, pro mne v ten okamžik dosáhla, aniž bych zvažovala, jakou to má cenu pro můj celkový život.

A přitom si kladu otázku: jestliže se společnost rozhodne pro takový styl života a jedinci tento styl přijmou jako daný, aby obstáli a dosáhli žádoucího životního standardu doslova všemi prostředky, proč v těch klíčových okamžicích, kdy mnoho lidí přistoupí na úvěrování svých potřeb jakékoliv úrovně a najednou nejsou schopni splácet a to i třeba ne z vlastních pohnutek, nemají jiné řešení, než jít do bankrotu a klesnout na takové dno, že po nich nezaštěkne ani pes? Tuto otázku nechávám stále otevřenou. Poptávka, nabídka, cena, to je myšlení, do kterého nepatří etika, soucit, lidskost, ale je to soukolí, které nemilosrdně drtí ty, kteří nebyli dost dospělí, dost obezřetní, dost silní, dost opatrní.                     

Strach a naděje na bezpečí

Při pohledu na mediální tlak se nemohu zbavit dojmu, že je společnost spolehlivě ovládána strachem. A tento v lidech vyvolávaný strach je nutí jednat bez rozmyslu. K tomu, aby byl strach účinný a do morku kostí mrazivý, stačí přitlačit na fakta a neustále omílat dokola, že řešení pro stárnoucí populaci je v nedohlednu, že důchody nebudou, že lidé budou pracovat tak dlouho, dokud nepadnou, že hrozí světový konflikt a chudoba, propad ekonomiky, že každým dnem… Co může lidi víc ovládat než strach z něčeho, co nemohou vlastními silami ovlivnit? Strach o své blízké, o práci, o možnost připravit svým dětem budoucnost, o kariéru, do které vložili tolik úsilí a obětí, o zdraví, o vztahy mezi nejbližšími? Ať se lidé bojí, pak budou přistupovat stále více na utahující řemeny kolem představy vlastní svobody, důstojnosti i osobnostních vlastností. Chytí se každé maličkosti, jen když to v nich vzbudí maličkou naději na bezpečí. Když přistoupí na to, pak se jim nestane to…

Přála bych lidem, aby se cítili šťastní, spokojení, aby byli zdraví, cítili se bezpeční a netrpěli pocity nedostatku, zvláště když ho nemají. Možná by byl jeden lék, který je jednoduchý, ale jak to bývá, tyto "choroby" mysli se léčí dlouho a obtížně. Přehodnotit své dosavadní postoje k penězům, majetku, vztahům k nejbližším, které jsou tragicky narušené, k sobě samotným, protože se k sobě chováme jako bychom si nepatřili, nereagovat na snadno dosažitelné  nabídky a s rozmyslem poptávat jen to, co je pro rozumného, dospělého a moudrého člověka nezbytné a usilovat o svá práva a oprávněné zájmy vytrvale a hrdě. A také dokázat čekat na svou hodinu. Mnoho lidí zbytečně řeší své životní problémy destrukcí. A chyby, kterých se dopustili, topí v alkoholu nebo v ireálných představách. Já stále věřím, že se dá vždycky všechno napravit s pokorou k velikosti a důstojnosti života, který máme jen jeden a je velmi krátký na to, abychom ho protrpěli v neustálých uměle vytvářených neurotických reakcích, které většinou přinášejí řadu dalších problémů a úzkostných stavů.