Paní socioložka Šiklová je jistě vzdělaná dáma, jistě ve svém oboru vyniká svými postoji k problémům, ale co se týče současného sociálního stavu, zatím jsem od ní nečetla žádnou koncepci, která by řešila nahromaděné problémy v sociálních otázkách. Dobře se poslouchá, že se bude řešit zaměstnanost lidí ve věku padesát let a výše v závislosti na prodlužování odchodu do důchodu, ale realizace bude skutečně problematická. Z jednoho prostého důvodu: před tím, než se rozhodovalo o zvyšujícím se věku odchodu do důchodu nikdo předem nezmapoval, co bude s lidmi, kteří žijí v odlehlejších oblastech, kde pracovní trh nefunguje, v těchto místech nejsou pracovní příležitosti a o jedno místo se uchází více než třicet uchazečů. Kritéria pro získání zaměstnání určují podnikatelé či zaměstnavatelé podle svých hledisek, které je nutno akceptovat, protože stát nemůže nikomu nařídit, aby do firmy, která se jen tak tak klepe, přijímali zaměstnance, když vědí předem, že je nebudou mít z čeho platit. Z jedné strany je tu stálá snaha snížit počet úředníků ve státní správě, a úřady se snaží zbavovat starších zaměstnanců, aby byla místa pro absoloventy, z druhé strany, pokud úřady ruší některá místa či ruší tabulková místa, dochází k tomu, že zbývajícím zaměstnancům naroste agenda za stejný plat a přeruší se pracovní procesy, které byly nastaveny pro určité úkony. A to je zdroj problémů a zmatků, které pociťují i občané, protože státní správu, její úřady a výkony využívají dnes a denně. Neutěšený stav v zaměstnanosti zvláště v odhlehlejších oblastech, vrhá lidi v produktivním věku neodvratně do sociální sítě a to znamená, že jim hrozí reálně snížení již vybudovaného životního standardu.
Problém vězí v nepružném a leckde skomírajícím pracovním trhu
Podle mého názoru by mělo být měřítkem skutečného sociálního stavu zjištění poměrů a šancí lidí právě tam, kde pracovní trh bere za své a kam těžko někdo vyláká nějakého investora či podnikatele, aby zřídil podnik a vytvořil pracovní místa nejen pro lidi v produktivním věku, ale i pro seniory, kteří přišli o místo díky reorganizaci firmy či zeštíhlování počtu úředníků v úřadech státní správy i samosprávy. Soukromá a státní sféra v tomto problému spolu v mnoha hlediscích korespondují, i když každá funguje na jiných principech. Tam, kde skomírá například výstavba, tak firmy, které jsou na ni zaměřeny, propouštějí zaměstnance, protože výhledově zjišťují, že zakázek bude ubývat. Současně se však bude propouštět i v úřadech státní správy, protože ubude agenda, která s výstavbou souvisí. Když se tedy má řešit otázka zaměstnanosti lidí, kteří museli například zvolit nevýhodný předčasný odchod do důchodu (často proto, aby nemuseli vykonávat veřejné práce a tím dosáhnout na sociální podporu), v němž jsou ještě navíc omezováni k dosahování přivýdělku k důchodu, a jsou to lidé zapracovaní, zkušení a ovládající své obory, pak zvláště v oblastech, v kterých v dohledné době nezafungují pobídky, nedělá se prorůstová politika a investor či podnikatel shledá, že by na trhu neprorazil, pak je nutné se zamyslet, zda zákony, které zejména postihují propuštěné zaměstnance a omezují je v dosahování uspokojivého přivýdělku ke sníženému předčasnému důchodu, nejsou svým způsobem zvláště pro určitou věkovou skupinu diskriminující, zvláště, pokud nemá takový člověk naději na odpovídající zaměstnání se slušným platem s přihlédnutím, kolik členů rodiny je na jeho příjmech závislých a v jaké se nalézají sami v situaci (mohou být také nezaměstnaní, tělesně postižení, vážně nemocní, studující, apod). Tedy s jedním propuštěným zaměstnancem může do sociální sítě padnout více, jemu blízkých, lidí.
Všechno souvisí se vším
Sociální reforma, kterou nastavilo MPSV a kterou též garantuje, se soustředila na ušetření prostředků, i když podle mého názoru, nyní je na státních podporách závislých mnoho lidí (dejme tomu, že dosahují počtu 7 mil. obyvatel). A velká část není v pracovním procesu z nejrůznějších důvodů, některé z nich jsou i skrytou diskriminací. O propuštěné lidi se už nikdo nestará. Mají totiž zákony nastaveny podmínky, které jen zhoršují jejich situaci, ale z druhé strany se tu nevyvíjí snaha, která by alespoň v blízké budoucnosti tento stav zlepšila - prověření příčin nefunkčnosti pracovního trhu a pokus o nápravu zvýšenou aktivitou státu k rozvoji pracovních míst a zlepšení prostředí i šancí pro postižené věkové skupiny. Čistě účelové škrty, kdy se nezkoumal dopad těchto opatření na sociální situaci lidí, zvláště v dlouhodobě zanedbaných oblastech, a snaha o eliminaci počtu lidí závislých na dávkách, které jeden nezaměstnaný strhne s sebou do sociální sítě, vedl k nespokojenosti, která má zcela reálný základ. Podle mého názoru by bylo jen správné znovu zvážit, zda dopady sociální reformy, která byla navržena touto vládou a z části uzákoněna a realizována od 1.1. 2012, nejsou paradoxně příčinou zvýšených výdajů na sociální dávky, a také zvyšující se závislosti čím dál vyššího počtu lidí na státu. Jaký počet lidí je zbytečně nezaměstnaných a jak se bude, podle paní Šiklové, realizovat jejich návrat do pracovního procesu tam, kde pracovní trh není dostatečně vytvořen v závislosti na všech okolnostech, na nichž je závislý. Z mého pohledu, který je ovšem nyní povrchní, nás čeká další problém s budováním nejen sociální, ale také zaměstnanecké politiky. V tomto ohledu bych znovu ráda připomněla, že mnoho lidí, kteří dnes prožívají velké problémy se sháněním zaměstnání, pracovat chtějí. Jednak z důvodu své vlastní seberealizace a jednak proto, že z finančních prostředků, kterými v reálném čase disponují, se prostě neuživí. Nestačí tedy pouze vzbuzovat v lidech naději, že na "stará kolena" se zlepší jejich situace v tom, že se budou vracet do pracovního procesu, ale hlavně je nutno nastavit koncepci a podmínky, za kterých budou pracovat, současně i prověřit již zákony nastavené podmínky, které v reálu mohou vést k propadání stárnoucích lidí do neřešitelné chudoby.
