Společné jmění manželů: Vypořádání SJM mimosoudní dohodou

R 88/2011Mimosoudní dohodu o vypořádání zaniklého společného jmění manželů lze uzavřít i po uplynutí tří let od zániku společného jmění, probíhá-li soudní řízení o vypořádání tohoto společného jmění. (Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009)

Je jisté, že mnoho lidí, kteří procházejí nebo prošli rozvodovým řízením mají zkušenosti s vypořádáním společného jmění manželů. V tomto příběhu jde o mimosoudní dohodu o vypořádání podílu ze společného jmění manželů, na jejímž základě měl žalovaný splatit určitou částku jako vypořádací podíl, ale svůj závazek z dohody nesplnil a proto na něho bývalá manželka, nyní žalobkyně, podala žalobu. Ale vlastně, všechno začalo tím, že nejprve se domáhal žalovaný vypořádání společného jmění manželů ve vší 146000 Kč, ale svou žalobu vzal zpět a pochopitelně, že soud řízení zastavil. Nyní se tedy domáhá žalobkyně, bývalá manželka, aby soud uložil žalovanému, bývalému manželovi, zaplatit vypořádací podíl ve výši 146 000 Kč ... v následujícím textu, který je pouhým výtahem z velmi rozsáhlého pojednání Nejvyššího soudu, jde o to, zda vůbec se za prvé: stala se takto uzavřená mimosoudní dohoda o vypořádáno podílu ze společného vlastnictví manželů platným právním úkonem zavazujícím účastníky i po vypršení tří let od zániku společného jmění a za druhé, zda tato dohoda sama o sobě podléhá vkladu do katastru nemovitostí nebo za jakých podmínek vůbec dojde k vypořádání SJM při vkladování do katastru nemovitostí.

Žalobkyně se domáhala …

Žalobkyně se domáhala, aby soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jí 146 000 Kč, představující vypořádací podíl ze společného jmění manželů (dále též jen „SJM“), vypořádaného mimosoudní dohodou účastníků, uzavřenou 18. 5. 2005. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 26. 6. 2007 rozhodl, že „žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 146 000 Kč do tří dnů od právní moci toho rozsudku“; dále mu uložil, aby žalobkyni zaplatil náklady řízení.

Soud prvního stupně: průběh řízení

Manželství účastníků zaniklo k 14. 12. 2000. Žalobou z 29. 1. 2001 se žalovaný domáhal vypořádání SJM, poté vzal žalobu zpět a soud řízení 1. 7. 2005 zastavil. Účastníci během soudního řízení (18. 5. 2005) uzavřeli dohodu o vypořádání SJM, v jejímž bodě IV. se zavázal žalovaný vyplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 146 000 Kč tak, že 46 000 Kč zaplatí do dvou měsíců, 50 000 Kč do 30. 6. 2006 a dalších 50 000 Kč do 31. 12. 2006; svůj závazek však nesplnil.

Jak postupoval soud prvního stupně?

Soud postupoval v řízení podle § 150 odst. 1,4 obč. zák. Uvedl, že návrh na vypořádání SJM podaný v tříleté lhůtě soudu je „zachovávacím právním úkonem svého druhu“, umožňujícím účastníkům řízení nadále disponovat s předmětem zaniklého SJM, a to i po vypršení tří let od zániku společného jmění, přičemž tento názor, je v novější judikatuře z části potvrzen stanoviskem Nejvyššího soudu R 44/2000., podle kterého „lze návrh na vklad vlastnického či jiného věcného práva do katastru nemovitostí podle dohody o vypořádání SJM podat i po uplynutí tří let od zániku SJM za podmínky, že před uplynutím této lhůty byl podán návrh na vypořádání SJM k soudu a dané řízení stále probíhá“. S přihlédnutím k tomuto názoru dovodil, že „mimosoudní dohodu o vypořádání SJM účastníci uzavřeli sice po uplynutí tříleté lhůty, ovšem jak bylo v řízení prokázáno, v době probíhajícího soudního řízení o vypořádání SJM účastníků, kdy je vznik zákonné domněnky vypořádání vyloučen“; proto „stala se takto uzavřená dohoda platným právním úkonem zavazujícím účastníky“.

Soud prvního stupně žalobě vyhověl

Protože vypořádací podíl 146 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit, byl splatný a žalovaný neprokázal, že by svoji povinnost splnil, soud žalobě vyhověl.

Odvolací soud

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 25. 11. 2008 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení předmětné částky zamítl a žalobkyni uložil nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.

Proč?

Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. Vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2574/98, podle něhož možnost uzavření dohody o vypořádání SJM po uplynutí tří let od jeho zániku za situace, kdy probíhá u soudu včas zahájené řízení o jeho vypořádání, vylučuje přímo § 150 odst. 4 obč. zák. Zákon tedy dává možnost vypořádat SJM dohodou jen do tří let od jeho zániku. Po uplynutí této lhůty, v níž se účastníci řízení o vypořádání SJM na tomto vypořádání nedohodli, „může být v průběhu včas zahájeného řízení o vypořádání SJM jejich spoluvlastnictví vypořádáno jen rozsudkem soudu nebo usnesením soudu, schváleným smírem, který má účinky pravomocného rozsudku, nikoliv však již mimosoudní dohodou účastníků“. Jestliže tedy SJM účastníků v daném případě zaniklo k 14. 12. 2000 a dohodu o vypořádání SJM uzavřeli 18. 5. 2005, tedy po uplynutí lhůty tří let stanovené v § 150 odst. 4 obč. zák., šlo o neplatný právní úkon pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 obč. zák.

Dovolání u Nejvyššího soudu

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud svoje rozhodnutí opřel o jiný právní názor Nejvyššího soudu, než soud prvního stupně. Právní názor odvolacího soudu považuje za zcela formalistický, nabourávající právní jistotu, zpochybňující smysl vzájemných písemných závazků přijatých formou smlouvy, nerespektující zásadní ústavní hodnoty, na nichž je postaveno soukromé právo. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Jak to dopadlo?

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Stala se takto uzavřená dohoda o mimosoudním vypořádání  platným právním úkonem zavazujícím účastníky?

Prof. J. Fiala ve vztahu k ustanovení § 150 odst. 1 obč. zák. uvádí, že: „Toto ustanovení je nepřesné, a proto je nezbytné ho interpretovat tak, že pokud do SJM náleží nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, dochází k vypořádání vkladem do katastru.. Jinými slovy řečeno, při pouhém jazykovém výkladu bychom dospěli k absurdnímu závěru, že katastrální úřad by měl rozhodovat o povolení vkladu podle dohody o vypořádání SJM, která zatím není účinná, neboť její účinnost nastane až vkladem do katastru nemovitostí. Sama dohoda vkladu do katastru nemovitostí nepodléhá, neboť se povoluje vklad příslušných věcných práv podle této dohody. K tomu, aby katastrální úřad mohl vkladovému návrhu vyhovět, to znamená  podle předložené dohody povolit navrhovaný vklad věcných práv do katastru, musí být v den podání vkladového návrhu pochopitelně splněn základní požadavek, tj. že katastrálnímu úřadu je předkládána dohoda, která je již účinná, a to podle ustanovení § 44 odst. 1 obč. zák.. Formulace cit. ustanovení je tedy nepřesná a ve skutečnosti vyjadřuje, resp. reflektuje hmotněprávní důsledek obsažený v § 133 odst. 2 obč. zák. v tom směru, že k vypořádání nemovitosti zapsané v katastru dojde až vkladem do katastru nemovitostí.