Poslední list

Lyrická báseň. Podzimní čas je tak melancholický. Stejně, jako lidé, kteří si po krásném létě už nemají co říci. Snad ti dva zase z jara najdou k sobě cestu.

Podívej, klesá poslední list,
stržený studeným větrem.
A ještě se zatřepotá
než ho řeka odnese do neznáma
jako mnoho jiných
bez milosti, slitování...
Bojím se větru
vanoucího z blízkých hor.
Když zavoní sněhem,
je jako smrt,
co zakrývá náš svět.
A budeme si hřát ruce,
od konečků prstů až po ramena,
s polibky vonícími medem.
Oheň z krbu bude plát,
tam vydechnem slova,
jež zbyla z léta a podzimu,
nevyřčená, cudná.
Zakleli jsme lásku
do kůry starých dubů
a prosili stráně, aby mlčely.
I louky a borový háj se studánkou.
Myšlenky, co zůstaly v trávě,
v třpytu pominou.
Ruce bych ti chtěla hřát,
leč zůstali jsme němí.
A klesáme k zemi jako ten list,
stržený studeným větrem.
V zapomnění.