Osobnosti: Stuartovcí. Jakub I. Stuart píše Marii de Guise

Přeloženo z angličtiny. "A život mne už tíží tolik, jako má koruna", píše mladý král Marii de Guise.

Již před čtyřmi lety, když se Jakub V. ucházel o ruku Marie de Guise, vylíčil jí jasně, jak trpký je osud muset být králem proti tomuto tvrdošíjnému a loupeživému klanu. "Madame, je mi teprve sedmadvacet let," napsal v tomto otřesně upřímném dopise, "a život mě už tíži tolik jako má koruna… od dětství osiřelý, byl jsem zajatcem ctižádostivých šlechticů; mocný rod Douglasů mě dlouho udržoval v porobě a já toto jméno a jakoukoli vzpomínku na ně nenávidím. Archibald, hrabě Agnus, Georg, jeho bratr, a všichni jeho vypovězeni příbuzní bez přestání popuzují anglického krále proti nám, v mém státě nežije jediný šlechtic, kterého by nesvedl sliby nebo nepodplatil penězi. Neexistuje bezpečnost mé osoby, neexistuje záruka mé vůle a spravedlivých zákonů. Všechno to mě děsí, madame, a očekávám od Vás silu a radu. Bez peněz, odkázán jedině na podporu, kterou dostávám z Francie, nebo dík nepatrným darům svého bohatého duchovenstva pokouším se vyzdobit své zámky, zachovat pevnosti a stavět lodě. Avšak moji baroni pokládají krále, který chce být skutečně králem, za nesnesitelného soupeře. Obávám se, že navzdory přátelství francouzského krále a podpoře jeho vojsk a navzdory od-danosti svého lidu nebudu moci vybojovat rozhodné vítězství nad svými barony. Zdolal bych všechny překážky, abych uvolnil cestu spravedlnosti a klidu pro tento národ, a snad bych tohoto cíle dosáhl, kdyby šlechta mé země byla proti mně sama. Avšak anglický král zasévá ustavičně nesvár mezi ni a mne, a kacířství, které naočkoval mému státu, drtivě rozleptává dokonce i naši církev a můj lid. Nijak se Vám tím netajím, že se má síla a sila mých předků opírala odjakživa jedině o občany měst a o církev, a teď si musím položit otázku: Zůstane nám tato sila ještě dlouho zachována?"  Všechno neštěstí, které král předpověděl v tomto Kasandřině dopise, se splní a dolehnou na něj ještě těžší rány osudu. Oba synové, které mu daruje Marie de Guise, umírají v kolébce, a tak Jakub V., právě v nejlepším mužném věku, nevidí stále ještě dědice koruny, která mu rok od roku bolestněji svírá čelo. Nakonec ho skotští baroni proti jeho vůli vženou do války s všemocnou Anglií a potom ho v rozhodující chvíli zrádně opustí. U Solway Mossu prohraje Skotsko nejen bitvu, ale i svou čest: vojenské oddíly bez velitelů, opuštěny svými šlechtickými pány, se žalostně rozprchnou, aniž vlastně doopravdy bojovaly; a král sám, tento jindy tak statečný rytíř, nezápasí v této rozhodné chvíli už dávno s cizími nepřáteli, ale s vlastní smrtí. V horečkách a unaven leží na loži v zámku Falklandu, syt nesmyslného boje i nesnesitelného života.

Jak se narodila Marie Stuartovna

9. prosince 1542, onoho zasmušilého zimního dne, kdy mlha zastírá okno, zabuší náhle na dveře posel. Hlásí nemocnému, na smrt znavenému králi, že se mu narodila dcera, dědička. Ale vyčerpaná duše Jakuba V. už nemá silu doufat a radovat se. Proč to není syn, proč to není dědic? Smrti zasvěcený muž spatřuje ve všem už jen neštěstí, tragiku a zmar. Rezignovaně odpoví: "Od ženy jsme korunu dostali, ženou nám bude odňata." Tato temná věštba byla jeho poslední slova. Už si jen vzdychne, obrátí se na lůžku ke stěně a na žádnou otázku už neodpovídá. Za několik dní je pochován a Marie Stuartovna, ještě než se pořádně podívala na svět, se stává dědičkou jeho království.

Osud Stuartovců

Je to však dvojnásob temné dědictví být Stuartovnou a královnou skotskou, neboť žádnému Stuartovi nebylo dosud na tomto trůně souzeno štěstí a žádný na tom dlouho nevytrval. Dva králové, Jakub I. a Jakub III., byli zavražděni, dva, Jakub II. a Jakub IV., padli na bitevním poli a dvěma jejich potomkům, tomuto nic netušícímu děcku a vnuku z její krve, Karlu I. přichystal osud úděl ještě krutější: byli popraveni. Nikomu z těchto Stuartovců není dopřáno dosáhnout životního vrcholu, nikomu nezazáří šťastná hvězda.

Musí neustále bojovat

Stuartovci musí neustále bojovat s nepřítelem zvenčí, s nepřítelem v zemi a se sebou samými, neustále je neklid kolem nich i neklid v nich. Jako oni sami nedochází míru ani jejich země a nejvěrolomnější jsou právě ti, kteří by měli být nejvěrnější: lordi a baroni, toto zarputilé a silné, toto divoké a nespoutané, toto nenasytné a bojechtivé, toto vzpurné a nepoddajné rytířské plémě - "un pays bar-bere at une gent brutelle", barbarská země a surový lid, jak roztrpčeně žaluje Ronsard, básník, kterého osud zavál do této země mlh. Sami malí králové na svých panstvích a zámcích, vláčející panovačně své rolníky a pastýře jako jatečný dobytek do svých věčných půtek a loupežných výprav, tito neomezení vládci svých klanů neznají žádnou jinou radost ze života než válku, jejich rozkoší je spor, jejich pobídkou žárlivost, jejich životním snem touha po moci. "Peníze a prospěch," píše francouzský vyslanec, ţo jsou jediné Sirény, jimž naslouchají skotští lordi. Mluvit jim o jejich povinnostech ke knížatům, o cti; spravedlnosti, ctnosti a ušlechtilých činech by znamenalo ponoukat je k smíchu." Podobni italským kondotiérům ve své nemorální rvavosti a dravosti, jen ještě nekultivovanější a bezuzdnější ve svých instinktech, štvou a sváří se ty staré mocné rody Gordonů, Hamiltonů, Arranů, Maitlandů, Crawfordů, Lindsayů, Lennoxů a Argyllů neustále o prvenství. Brzy se seskupí nepřátelsky proti sobě v léta trvajících svárech, brzy si přísahají v slavnostních smlouvách krátkodobou věrnost a spojují se proti třetímu, stále tvoří kliky a skupiny, ale nikdo nemá k nikomu opravdový vztah a každý, třebaže s každým spřízněn a sešvagřen, neúprosně druhému závidí a je jeho nepřítelem. V jejich divokých duších ne-zlomně žije cosi pohanského a barbarského, Lhostejno, jestli se nazývají protestanty nebo katolíky - podle toho, co přináší prospěch, ve skutečnosti však jsou všichni potomky Macbetha a Macduffa, těch krvavých velmožů, jak je velkolepě vylíčil Shakespeare.

Poznámky k historickému výzkumu 16. století