O transformaci, transcendenci, imanenci a metamorfóze v současnosti.

Transformace označuje přeměnu, transcendence označuje přesah, překračování toho, co je bezprostředně dáno a opakem transcendence je imanence. S těmito pojmy běžně v naší mluvě nepracujeme, ale přesto čas od času s nimi počítáme.

Někteří lidé v současné krizi, která vyplývá ze světové koronavirové pandemie uvažují, jaký může tento stav ovlivnit lidské chování a tím se zabývají psychologové a psychiatři a zda se duchovní stav lidí začne měnit následkem změn ve světě. od ekonomického pohybu k politickému řešení a jak na tyto změny bude reagovat společnost, její sociální prvky např. rodiny) a jednotlivci, kteří mohou dospět k jinému náhledu na skutečnost, na dosavadní životní styl a přemýšlejí, co bude dál. Samozřejmě, že dál bude to, co lidé sami vnesou do myšlení a chování svého bezprostředního okolí, do širšího spektra společnosti a budou možná požadovat významné změny v životě ve státě a ve světě. Tento vnitřní pocit způsobuje neklid.

Důvodem toho neklidu je nejistota ve stabilitě hodnot, které byly dosud uznávány a na jejich stálosti byla postavena a jistota, že se ráno probudím a všechno bude stejné a stabilní jako včera, že mezilidské vztahy, které fungují v obvyklé rovině mravních hodnot nebo v zákonné úpravě se dají stejně ovládat chováním lidí, jednáním různých organizačních jednotek, jako jsou školy, zdravotní střediska, úřady městských částí, radnice apod. a konáním státu a jeho orgánů jako kdykoliv před tím. I na tyto složky státu a společnosti dopadá nutnost reagovat na nastalou situaci, kterou nemohou nějakým úředním rozhodnutím změnit. Některá tvrzení, že koronavirus je taková chřipečka, nebo chřipka, která se pravidelně objevuje a zase odchází. nebo že znamená strategii, za níž se cosi, co není vysloveno skrývá, vedou lidskou mysl k tomu, že žádných následných procesů není třeba a že se vlastně nic neděje a hlavně, že nejde o život, ale to je omyl, protože o život jde. a to nejen ve smyslu zhoršení zdraví a tím i ohrožení života, ale jde o jeho kvalitu v plném slova smyslu.    

Problémy, o kterých přemýšlíme a pozorujeme jejich vznik a rozšiřování působnosti na všechno, co tvoří současnou společnost společností, vyznávající mravní zákony, stát státem, právo právem a na kulturu, která je významnou součástí našeho života ve všech bodech její definice, a tím je myšlena i politická kultura, mediální kultura apod. jsou součástí pojmů, které jsme se pokusili definovat a jejich obsahu a rozsahu jejich působení. Byly už dávno vysloveny a pojmenovány, protože situace, v níž se nyní nacházíme není něčím novým, co by u ještě nebylo. Takže se definováním různých situací zabývali Řekové, Římané a též středověcí myslitelé a jejich systematické uvažování se přenesly do dalších společností, které následovaly a uznali je za platné či pravděpodobně využivatelné, pokud ovšem nebrzdily a nerozštěpovaly aktuální vývoj, v němž už fungoval jiný systém. 

Pojmy uvedené v nadpisu označují obdobný pohyb od jistého bodu k následujícímu, kromě imanence, která označuje stálost oproti transcendenci, širokému pojmu, který zahrnuje každodenní situaci, jako očekávání a z něho vyplývající naděje a obavy, které každodenní situaci přesahují a může být též metafyzickým tvrzením nadsmyslových skutečností. Metamorfóza je stav, v němž člověk nabývá nové podstaty proměnou, a s těmito projevy se setkáme v Ovidiově díle a v díle Lucia Apuleia "Zlatý osel". Imanence označuje to, co nepřesahuje, ale trvá, je obsaženo uvnitř – imanentní znamená v něčem obsažené, zahrnuté, označuje to, co nepřesahuje, nýbrž zůstává, trvá, je obsaženo uvnitř. Imanentní znamená v něčem obsažené, zahrnuté. Uvedené pojmy a jejich obsahy jsou dílem starověkých a středověkých literárních a duchovních osobností a jejich význam pro dnešní dobu přesahuje naší každodenní praxi, v níž je užíváme, ale nedefinujeme.

Jen ze slovníků a z odborné či duchovní literatury víme, že existují a mají svůj význam, který obvykle neřešíme ve smyslu, v jakém se zrodily, ale přitom je vnímáme jako fenomén, jehož působení lze sledovat nebo pociťovat, ale na současné vyjádření těchto stavů nemáme zatím jinou definici a obsah a asi bude zbytečné něco měnit, co bylo dávno vymyšleno a ničemu to nepřekáží. Samozřejmě, že nelze očekávat nějaké hromadné proměny, ale spíš drobné náznaky.

Co si o tom myslí lidé, kteří jsou stoupenci duchovních směrů a teologických nauk? Možná sledují možnou změnu v lidském chování, které reaguje na nastalé výzvy, které manifestuje situace. Někteří se cítí ochuzeni o účast na kultu, jiní zase rozjímají nad Písmem a hledají odpovědi na své otázky a možná, že poprvé. Jiní zase hledají znaky transformace člověka, směřující do proměny či přechodu do budoucí doby, v níž doufá a hledá její znamení, které by se mělo promítat ve fyzických pocitech a následně duchovních a v konci vytvořit nového člověka a toto doufání není žádnou novinkou, ale historickou skutečností.   

Na závěr: v této neurotické době, která je naprosto pochopitelná smysly, je trochu nadstardní vydávat do společnosti impulsy, které mají možná jiná a skrytá opodstatnění a vyvolávají spory, které se medializují a nikdo z nás nemá možnost je zklidnit. Lidem to jen ubližuje, protože každý nebo mnohý nyní má právo v klidu své postoje promýšlet, co bude dál s jeho firmou, rodinou, mezilidskými vztahy a prací, která ho živí a současně jí podporuje své nejbližší. To jsou opravdu velké starosti, které vycházejí z pocitů odpovědnosti, lásky a sounáležitosti mezi lidmi.