Niccolo Machiavelli stále aktuální. O knize Vladař.

Machiavelliho dílo "Vladař" je nejen zajímavé, ale také hodno k zamyšlení. Následující zamyšlení nad politikou a myšlenkami autora je první částí série článků, které budou následovat. 

Narodil se ve Florencii dne 3. května 1496. Jak příhodné území pro dobové génie. V jisté době  Savanarola, převor dominikánského kláštera San Marco, jehož prorocká kázání ovládala čtyři předešle= roky florentskou republiku, byl počátkem dubna uvězněn pro kacířství a brzy nato začala vládnoucí městská rada propouštět ze správních postavení jeho zbylé přívržence. Jeden z těch, který přišel o místo byl Alessandro Braccseci, hlava druhého kancléřství. Zpočátku zůstalo místo neobsazeno. Ale po několika týdnech se jako možná náhrada objevilo jméno Machiavelliho. V té době mu ještě nebylo dvacet devět let a do té doby neměl žádnou zkušenost z administrativou. I přesto jeho jmenování prošlo bez potíží a 19. června byl náležitě potvrzen velkou radou jako druhý kancléř florentské republiky.

Návrat k Ciceronovi. Studia humanitatis.

V době existoval podobný způsob, jako v dnešní době, využívaný k náboru lidí so vysokých úřadů. Od adeptů se vyžadovalo, že budou velmi zběhlí v humanitních oborech, ale tehdy se pod humanitními obory myslely Ciceronovi pedagogické ideály, oživeny italskými humanisty ze čtrnáctého století a silně ovlivnily university i povahu veřejného života. V této souvislosti bych připomněla, že na těch universitách studovali i cizinci a určitě i čeští politici. Studenti začínali z výukou latiny, školili se v řečnickém umění a napodobování nejlepších klasických stylistů a dokončí svá studia dokladným zkoumáním starověkých dějin a morální filosofie. Popularizovali také dávné přesvědčení, že tento druh je nejlepší přípravou pro politický život.

Cicero správně tvrdil, že tyto obory rozvíjejí hodnoty, které nutně potřebujeme získat. Abychom dobře sloužili své vlasti: ochotu podřídit své osobní zájmy veřejnému blahu, touhu bojovat proti zkaženosti a tyranii a ctižádost usilovat o nejvyšší cíle, čest a slávu, pro svou vlast i pro sebe sama. V této Ciceronově úvaze se odráží i povaha vztahu Římanů ke své zemi. Láska k Římu byla nejvyšší ctností a hybatelem pro všechny činy a jednání i konání, a to se projevilo například v díle Augustina Aurelia, který k Římu choval hluboký vztah, ač ho ve svých knihách kritizoval. Jeho kritika však vyplývala z reálné příčiny, neboť v jeho době (4. stol př. n.l.) se projevoval úpadek římské společnosti i politiky.

Od roku 1375 se tato praxe stala pravidlem a když Machiavelli dospíval, první kancléřství zastával Bartolomeo Scalla, který si po celou dobu své veřejné dráhy podržel profesuru na universitě, a nadále psal typicky humanistické náměty. Jeho hlavním dílem bylo pojednání o morálce a Dějiny Florenťanů. Scallův nástupce, Marcello Adriani přešel na první kancléřství z katedry na universitě a také dál  publikoval učená humanistická díla, včetně učebnice latiny pro učitele latiny a italské pojednání O vzdělávání florentské šlechty.     

To všechno vysvětluje, proč mohl být Machiavelli v poměrně mladém věku jmenován do odpovědného postavení ve správě republiky. Je diplomatické poslání spočívalo v tom, že sloužil Válečné desítce, výboru odpovídajícímu za zahraniční a diplomatické vztahy republiky.

Florentská republika ohrožena. Borgia.

Když zemřel papež Alexander IV., jeho nástupcem se stal Pius III. který ale zemřel krátce po nástupu do jeho úřadu. V té době přijel Borgia, který prosazoval kandidaturu Giuliana della Rovere a tom se rýsovala možnost ohrožená zájmů Florencie, protože vévoda byl získán k podpoře kandidatury slibem, že bude-li Rivera zvolen, Borgia bude jmenován vrchním velitelem papežských vojsk, Zdálo se, že je zcela jisté, že získá-li toto místo, zahájí novou sérii nepřátelských výbojů na hranicích florentského území.

Machiavelliho depeše se tak soustředily na schůzi konkláve, na níž byl Rovere „velkou většinou zvolen a přijal jméno Julius II.“ Ihned poté se rozvinulo soupeření mezi Borgiou a papežem a Machiavelli pozoroval tyto dva mistry přetvářky, jak kolem sebe začínají kroužit a viděl, že jeho počáteční pochybnosti o vévodových schopnostech byly zcela oprávněné.

Machiavelliho kritika vévody.

Machiavelli soudil, že Césare Borgia projevil nedostatek předvídavosti, když nepochopil, jak nebezpečné je podporovat Rovera. Florencie se ocitla díky těm dvěma protagonistům v kritické situaci. I když sledoval Borgiovy vůdcovské schopnosti, od počátku ho znejistila vévodova omračující sebejistota. Jeho nejvážnější kritiku vyvolalo Borgiovo přesvědčení, že i v této nepřehledné a nebezpečné situaci Borgia dál nestydatě spoléhal na své vytrvalé štěstí. Machiavelli si poznamenal: „vévoda se nechává unést svou nesmírnou sebedůvěrou“. O dva týdny později, když Borgiovo papežské pověření stále nepřicházelo a jeho državy v Romagni se začaly bouřit, sděloval kousavějším tónem, že vévoda „otupěl“ „těmito ranami štěstěny, jež není zvyklý okoušet“.

Koncem měsíce dospěl Machiavelli k názoru, že nepřízeň štěstěny Borgiu tak rozložila, že se nedokáže držet žádného rozhodnutí, a 26. listopadu byl schopen ujistit Válečnou radu, že „od nynějška můžete jednat zcela bez ohledu na něho“. Po týdnu se o Borgiových záležitostech zmínil naposledy. Poznamenal jenom že „vévoda nyní pomaličku klouže do hrobu“

Důvěrné soudy o Borgiově povaze získaly proslulost tím, že byly vtěleny do Vladaře. Machiavelli opakuje, „že při této volbě se vévoda zmýlil“, když podpořil „zvolení Julia II.“ „protože nikdy neměl dopustit, aby byl zvolen některý z kardinálů, kterým ukřivdil“. Vrací se také ke své zásadní výhradě, že „vévoda příliš spoléhal na své štěstí“. Místo, aby se postavil tváří v tvář samozřejmé možnosti, že může být kdykoli zaskočen, „zavilou zlobou osudu“ zhroutil se, jakmile k tomu došlo. Přestože Machiavelli Borgiu obdivoval, jeho konečný soud ve Vladaři stejně jako ve zprávách, byl nepříznivý.

Machiavelli a Julius II.

Machiavelli byl přítomen na několika audiencích v době Juliova zvolení a plně nahlédl do papežovy povahy a způsobu vlády během dvou pozdějších poslání.  V roce 1506, když se Machiavelli vrátil k papežskému dvoru, měl poslání průběžně informovat signorii po postupu Juliova typicky agresivního plánu na znovudobytí Perugie, Bologně a jiných území, která patřívala k državám církve.

V roce 1510 byl Machiavelli vyslán novým poselstvem k francouzskému dvoru, Tou dobou se Julius rozhodl pro velkou křížovou výpravu, jež měla z Itálie vyhnat „barbary“. Florencie se dostala do velmi nepříjemného postavení. Na jedné straně si nepřáli urazit stále bojovnějšího papeže, na druhé straně byli spojencem Francouzů, kteří se okamžitě dotázali, jakou pomoc mohou očekávat, kdyby papež vpadl do milánského vévodství, jež v předešlém roce dobyl znovu Ludvík XII.

Machiavelli musel z úzkostí sledovat postup Juliových tažení, a přitom doufat a zároveň pletichařit pro zachování neutrality Florencie.  Byl ohromen z jednání papeže – válečníka. Vyšel z předpokladů, že Juliův plán na znovudobytí papežských států nutně skončí pohromou. Ale papež dobyl zpět Perugii a upevnil tam svou moc a do konce října uzavřel své poslání zvučným ohlášením, že „Bologna se po střemhlavém tažení bezpodmínečně vzdala, „její vyslanci se vrhli papeži k nohám a vydali mu město.“

Když se papež rozhodl vyslat své malé vojsko proti Francii, Machiavelli vyjádřil sardonickou naději, že se Juliova smělost „prokáže založená na něčem jiném, než na jeho svatosti“ a brzy psal mnohem vážněji, že „nikdo neví, nic jistého o tom, na jakém základě papež jedná“, a že i Juliův vlastní vyslanec  prohlašuje, že je celým podnikem „úplně ohromen“, protože „je hluboce skeptický v otázce, zda má papež prostředky či organizaci“ pro takovou výpravu.

Machiavelli zatím nechtěl Julia úplně zavrhnout, protože si stále dovedl představit, že „jako při bolognském tažení „by mohla papežovat „čirá troufalost a autorita“ proměnit tento šílený výpad na nečekané vítězství. Tato líčení papežova postupu se objevuje prakticky nezměněno na stránkách Vladaře.

Machiavelli znovu připouští, že Julius „vždycky šťastně došel k cíli.“ Dále však dokazuje, že jen díky tomu, že doba i poměry byly tomuto způsobu příznivé, „nikdy nemusel za svou zbrklost vytrpět náležitý trest“. Proto se Machiavelli „cítí oprávněn, vzdor papežovým zarážejícím úspěchům pohlížet na jeho státnické umění se svrchovanou nepřízní.“  

Portrét císaře. O hlavě habsburského rodu.

Machiavelliho portrét císaře ve Vladaři převážně opakuje dřívější soudy. O Maxmiliánovi se hovoří ve 23. kapitole, jejímž námětem je, „že knížata potřebují naslouchat dobrým radám“. Císařovo chování je pojato jako „odstrašující případ, jak nebezpečné je nezvládat své rádce s náležitou rozhodností.“  

Machiavelliho poznámky o hlavě habsburského rodu neobsahují nuance ani upřesnění, jimiž se vyznačují jeho popisy Caesara Borgii a Julia II.

Císař připadal Machiavellimu od počátku do konce jako zcela neschopný panovník, který neměl jedinou správnou vlastnost k úspěšnému řízení vlády. Machiavelli cítil, že jeho základní slabinou je sklon být „celkově laxní a lehkověrný“, pročež je „neustále připraven dát se ovlivnit kterýkoli jiným názorem“, jenž je mu předložen. To neumožňuje vést žádné jednání, protože i když se na počátku rozhodne o určitý postup – jako v případě tažení do Itálie – „dá se přesto říci, že „jen Bůh ví, jak to dopadne“. To přispívá i k beznadějně oslabenému vedení, protože všichni zůstávají „v trvalém zmatku“ a „nikdo vůbec neví co císař udělá“.

Císařovo chování je pojato jako odstrašující případ. Je nebezpečné nezvládat své rádce s náležitou rozhodností. Maxmilián se podle něho „dá snadno  ovlivnit“ takže pokud jeho plány vůbec „vejdou ve známost“ a „setkají se s nesouhlasem jeho rádců“, vyvede ho to z míry natolik, že „od nich upustí“. Proto je jednak velmi i rozčilující  sním jednat, neboť „se nikdy neví, co vlastně chce a zamýšlí“, jednak je naprosto neschopný vládce, neboť „se nikdo nemůže spolehnout na jeho rozhodnutí“. „co jeden den nařídí, druhý den odvolá“.    

Jádro rozboru politického vůdcovství ve Vladaři.

Existuje jedno prosté, ale podstatné poučení, jemuž nikdo z nich neporozuměl, a proto většinou končili s nezdarem, nebo uspěli díky tomu, že měli spíš štěstí, než zdravý politický úsudek. Jejich společnou základní slabostí byla osudná nepružnost vůči měnícím se okolnostem. Césare Borga byl příliš domýšlivý ve své sebejistotě, Maxmilián byl stále opatrný a příliš váhavý, Julius II. byl vždycky zbrklý a předrážděný. Žádný z nich si nepřipustil, že by dosáhl mnohem větších úspěchů, kdyby se snažili přizpůsobit svou osobnost požadavkům doby, místo aby se snažili vnutit době tvar své osobnosti.

Konec I. části.

 Zdroj: Quentin Skinner. Machiavelli. Odeon Argo. 1995. ISBN 80-85794-61-6