Nevěra: Nepožádáš manželky ...

Ctnost : takové slovo málokdy bereme v potaz, když se rozhodujeme k nějakého činu, který je ze všech stran omluvitelný, ale přesto v koutku duše chápeme, že není správný. Že je naopak škodlivý, zlý a nespravedlivý vůči těm, ke kterým jsme zavázali věrností, láskou, pomocí ... Tento závazek byl učiněn slibem před svědky. A potom přijde chvíle, kdy pod tlakem vášně nebo jiných okolností ho porušíme. Pácháme hřích? Chováme se neeticky? Je v našem vědomí, duši srdci něco, co nás napomíná, brzdí a my začneme, pod tímto vlivem, přemýšlet třeba iracionálně, ale i to je cesta k rozhodování?

Pojem hříchu je převratný ...

Pojem hříchu je v křesťanství pojímán ne jako pouhé pochybení, dokonce, ani není vinou. Pochybení a vina jsou jiné kategorie. V životě je určující, svádějící mocí. Člověku sice připadne následek hříchu, ale není jeho pánem. Musí podlehnout ...

Ale v Antice ...

Antický člověk také uměl podlehnout hříchu, ale bylo to podlehnutí afektu. Afektem bylo jeho nevědění.

Nevědomost hříchu nečiní

Kdežto křesťan je předem přesvědčen, že to na něm nezávisí, protože nejde o vědění. Jde o schopnost nebo také neschopnost se řídit lepším věděním. A člověk? Ten se jím neřídí nutně. Proč? Protože teprve, když zná zákon, pak až se rozhodne pro něho nebo proti němu. A existuje iracionální moc, které do jeho rozhodování zasahuje. Tedy i temná moc! Tato moc je přitom silnější než je člověk, který nemá sílu ji vzdorovat natož se jí vymanit. A tak člověk potřebuje vyšší moc, aby ho ochránila... Podle křesťanského hlediska.

A zpět do antiky ...

Co by na to řekl Sokrates? "Ctnost není učitelná," tvrdí, "neboť vědění se sice můžeme naučit, ale vědění nic nekoná".

A jak bychom to pojali dnes?

Etika sice může učit, co máme dělat, ale toto učení je bezmocné. Člověk se jím nemůže řídit. Ve světě idejí je etika sice normativní, ale ne ve skutečnosti. Nevede člověka v jeho životě - není totiž - praktická ...

Tak jak je to s hříchem?

Hřích není vinou vůči člověku nebo vůči vlastnímu svědomí, ale je to vina vůči bohu. A v tomto smyslu už hřích není etickým pojmem.

Svoboda rozhodování

Mám za to, že lidé se rozhodují o svém konání, činech a jednání nejen v intencích zákona, ale zvažují, zda nepáchají hřích (tedy čin, kdy se cítí provinile vůči Bohu), když například jim, některé konání zákon nezakazuje, ale umožňuje, nebo jim v tom nebrání, a ani je proto netrestá, i když člověk ví, že by takovou věc neměl dělat, protože respektuje Boží vůli. Ale co když ji nerespektuje?  Co když se pouze řídí svým úsudkem, ovlivněným prostým chtěním nebo nechtěním? A na základě toho se rozhoduje? Počítám v to míru sobectví, bezohlednosti a sebestřednosti?

A hned vám vyvstane v paměti spousta případů, které se týkají mezilidských vztahů. Co člověku umožňuje jednat svobodně a co táhne zpět, aby to raději nedělal.

Nepožádáš manželky bližního svého ...

A jsme u nevěry, u prohřešku, protože jinak se to nedá nazvat. Zákon to nezakazuje, ani samozřejmě nepřikazuje, etika k tomu mlčí ... Desatero zakazuje ...

Na co můžeme vlastně spoléhat?

Nemůžeme se spoléhat na žádnou autoritu. Ateista na Boha nevěří. Teista se pohybuje v intencích pojmu hříchu  a člověk, který se Bohem prostě nezabývá zvažuje ... co to dělám? Jeho vědomí, osvobozené od omezení etických a náboženských pravidel pracuje spolehlivě pro jeho rozhodování bez těchto zábran. Ano?

Je sám sobě autoritou

Buď a nebo. Je to špatné rozhodnutí, protože mám děti, které poškozuji a beru jim rodinu. Protože mám ženu, která ještě o ničem neví a stará se o rodinu, o mně a domáctnost, pracuje a svým dílem přispívá na rodinu. Všechno, co jsem dosud budoval, bude zničeno. Je to pokořující pro všechny, kteří mi dosud důvěřovali. A nebo, zvítězí jeho ego a udělá krok, za kterým spadne všechno, co dosud  tvořilo jeho bezpečné zázemí. Vydává se , osamocen, cestou svého vlastního rozhodnutí, svého osudu a s sebou strhává všechny své blízké ...

Mohou nastat duchovní problémy?

Vzhledem k tomu, co všechno nastane v tom kolotoči vztahů a řícení všech dosud fungujících jistot, spojených pouhou důvěrou, která "zavazuje" (mravním způsobem mravného člověka) slibem, ano. Neboť je odpovědný a cítí se odpovědný za ty, které k sobě připoutal, jak by řekl Exupéry. A které nyní neodpovědně nutí, aby respektovali jeho rozhodnutí i za cenu, že jsou si vědomi svých problémů, které nastanou a nemohou se bránit. Je to ohromný konflikt zájmů, které se přímo dotýkají existenčních hranic, a tím nemyslím jen těch materiálních. Ten odraz se promítne ve stavu mysli. Neboť drama  se bude prohlubovat, nikdy se nesmaže, nikdy nebude mít pocit úplného štěstí, úplné jistoty a nebude pokládán a nemůže se  za ctnostného člověka ani sám pokládat. Vychází téměř z podstaty vlastního sebehodnocení, svým způsobem i závislém od hodnocení svého okolí. Vrací se mu jeho čin podle zákona akce a reakce ...

Závěr

Něco nás může brzdit, ale na to nebo toho tedy i ji nemáme svá lidská měřítka. Ale i tu brzdu můžeme opominout, protože se rozhodujeme v rámci nastavení našeho charakteru a sebehodnocení (pozitivně nebo negativně). A je mnoho vlivů, které na nás působí z vnějšku (pozitivně nebo negativně). Ale od odpovědnosti za naše svobodné rozhodnutí náš nezachrání ani Bůh. Nejspíš holý rozum, pokud nám funguje tím správným směrem ... pokud máme vědění, který je ten správný ... a kam nás vede. I ty ostatní ... ty nejbližší.

http://www.youtube.com/watch?v=PYCgl_OpaEo&feature=related

Já věřím v lásku ...

Já věřím a doufám, že je štěstí!
Však láska i bolest přináší.
Zdá se nám, že jsme jak na rozcestí,
víme, co nevěra obnáší.
Z nabídky života kus ukousla.
Nezhořkl nám, jak by se zdálo.
Všechno nás tak najednou okouzlí!
Dala nám vše? Dala tak málo!
Hříšné cesty nás vedou do ráje.
Spolu nás postaví na pranýř.
Však už to dřevo pro nás dozraje.
Bez soudu rozsudek napsaný...

Maura, 2010