Nedávno jsem se dočetla na Internetu, že Češi byli vždycky kališníci,v souvislosti s bojem paní Lenky Procházkové proti vypořádání církevního majetku, obzvlášť zaměřený proti katolické církvi. Já osobně proti paní Lence Procházkové nic nemám, konečně, nechť se konfrontuje s kým chce ve věci majetkového vyrovnání, ale spíš, co mne zarazilo, v rámci těchto aktivit, jak lze snadno překrucovat dějiny. A hlavně, že máme v Preambuli naší Ústavy napsáno: My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky." Tato Preambule zavazuje všechny občany bez rozdílu.
Znalost dějin a úcta k dějinám
Znalost dějin a úcta k nim znamená nepochybně základ identity národa a občanů. A každý vzdělaný člověk, který se chce k něčemu vyslovovat a oslovovat veřejnost, měl by historické reálie znát, protože jsou nám nejen poučením, ale také vodítkem k řešení různých otázek, které se objevují hlavně v politice, ale i v kultuře obecně, a jak chápeme, kontinuálně navazují na současný život. Ovšem, ve svém celku. A v tomto duchu by měla být vychovávána i každá nová generace, aby se zachovávaly myšlenky, na kterých český národ vyrůstal a současně vrůstal do dějin našeho kontinentu.
... Evropa ve středověku
I v tom je umění přemýšlet o současných problémech, které spočívají v jistém tlaku na "zachovávání povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku" z pozice "uznání nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody." V podstatě, i Mistr Jan Hus, Martin Luther a jiní, kteří hýbali ideologií středověku, byli původem katolíci. A katarská hnutí, v jejichž čele stáli někteří významní učenci, byli evropskými dějinnými událostmi, které ve svém důsledku měnily tvář Evropy za velkých obětí. O několik generací později pak přicházejí další bouře, na jejímž počátku stál požadavek o reformu církve, které přerostly v revoluci a války, které vedly ke katastrofickým hladomorům a morovým ranám. Nicméně, myšlenky, které vzešly z bratrské jednoty, se staly pilířem Masarykovy první republiky a odrazily se v literárním odkazu autorů, kteří vešli do povědomí národa, a já se obávám, že se už v té době poněkud zúžil pohled na české dějiny a vlivem dalších neblahých událostí, kterými i český národ procházel (I. a II. světová válka), se staly některá údobí historie symbolem poněkud překrouceným a nedotaženým do historických souvislostí, kde všechny hodnoty vytrácely. A to je trochu problém. Protože svou úlohu sehrály všechny složky společnosti ruku v ruce.
Filozofická kontinuita lidských práv a svobod
Zásady občanské společnosti, úcta k lidským právům - ty berou své počátky v dávných společnostech, nejsou pouze výdobytkem moderní doby, ale můžeme je nacházet v průběhu dějin lidské civilizace, z nichž pochopitelně i čerpala bratrská jednota, protože lidé, kteří stáli uprostřed bouří středověké Evropy, vycházeli z biblického učení a výkladů, z kterých se rodily i filozofické směry a antropologie, jako učení o člověku. Bez poznání, které čerpá z hloubky dějin nelze pochopit ani význam lidských práv a svobod, ani postavení člověka v moderní společnosti a ani uspořádání státu. A tyto poznatky nelze zužovat na historické epizody a činit z nich závěry, které mohou vylučovat ostatní významné události, z nichž se vyvíjel pokrok v poznání a následně se formuloval do dalších vědeckých závěrů a dalších názorů politických skupin.
Závěr ...
Problém vyrovnání majetku s církvemi není historickou událostí, ale politickou vůlí a je opravdu škoda, že v průběhu tohoto problému jsme zabředli do sporu, v němž se objevily útoky proti zejména proti katolické církvi, o níž dnes mnoho lidí v naší zemi nemá mnoho znalostí. A nemá ani mnoho znalostí, jak v průběhu od 90. let předávání majetku probíhalo. V době, kdy se celá společnost dostává do ekonomického tlaku, bylo jistě netaktické vyčíslit předpokládanou částku. To zvedlo emoce proti církvi do nebývalé výše a začaly se vytahovat útržky z historie bez souvislostí, ladu a skladu. Argument, že Češi byli a jsou kališníci, není adekvátní k problému, který se bude muset dříve nebo později řešit. A myslím si, že majetkové vyrovnání je zase jen, tentokrát epizodou, která by neměla přerůstat do rozměrů zášti a zloby, která není adekvátní k realitě, v níž katolická církev v naší společnosti působí. Nikdo nemá zájem vytvářet nějaké náboženské tlaky ve společnosti na ostatní lidi, kteří se k církvi nehlásí nebo nejsou jejími členy, jde pouze o majetkové záležitosti, které si ostatní země Evropy, bez toho, aby v těchto souvislostech o sobě šířily v tisku zprávy, vyřešily. Myslím, že to není zase tak náš hlavní problém, který celou společnost tlačí. Spíš štve a rozdmýchává emoce. Otázka je, zda-li je nám to třeba a zda máme dost argumentů, abychom ustáli debaty o historii a filozofii, které by se daly v různých dialozích rozvíjet. Bylo by lépe usednout ke kulatému stolu s církevními představiteli a rozříkat si všechna pro a proti, než se snažit tento problém strhnout v krátkém čase a vytvářet nepřátelskou atmosféru mezi věřícími a odpůrci církve. I v tom je totiž otázka, kterou jsem se snažila rozvinout na počátku, otázka udržování duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti ...
