Až budou padat hvězdy Díl 2. - Nevěra - část 1.

První díl skončil dopisy svou hlavních hrdinů. Veronika usoudila, že by jejich láska, která tak divně začala a ještě se podivněji ukončila nicneříkajícím zdvořilým dopisem, měla pokračovat. 

Musím to zařídit tak, aby nás nikdo neviděl

Ale tentokrát rozhodně nepojedu na svou chalupu, protože by to zpozorovali sousedé a my bychom neměli klid na rozhovor, ke kterému ho míním přimět. Jak to ale udělat? To je otázka! A hlavně, jak ho přesvědčit, že není nic špatného si promluvit z očí do očí? Ale je o čem? Další věc, která mne zaskočila. Nejsem si docela jistá, že ho mé zápisky dostatečně zaujmou a stanou se mostem k jeho srdci. Už uplynulo mnoho týdnů od našeho rozloučení a žádná zmínka o dalším shledání. Jakoby se všechno najednou rozplynulo do mlhy a spadlo kamsi do trávy mezi stromy. Nic víc se nestalo. To já sama jsem přikládala těm dnům takový význam. Ale z dopisu cítím, že by mohlo dojít k dalšímu setkání a je na mně, jestli pro to něco udělám. Jsme si jistá, že to nechal tentokrát na mně. Ještě večer mne napadlo, že si půjčím chalupu od Evy Homolové. Jen na dva dny. Když jí naznačím, o co jde, určitě neřekne ne. Ale před ostatními to musím utajit. Robert by mohl mít problémy. Krátce jsem jí do telefonu vysvětlila, co a jak, a ona mi přislíbila, že mi klíče půjčí. Musím si promyslet, jak ten víkend s Rbertem prožít, pokud se tedy něco uskuteční. Lehla jsem si do postele, pustila si hudbu a zavřela oči. Robert je sen, ale současně i živý člověk. Snít o něm mohu do nekonečna, ale přemístit sen do reality bude problém. Co od něho očekávám? V žádném případě ne romantiku. Určitě mi na každou otázku odpoví věcně. To nemusí být příjemné. Ale současně s ním mohu strávit dva nezapomenutelné dny, které mohou pro mou budoucnost hodně znamenat. Věžní hodiny už odbíjely půlnoc a začalo pršet. Vyšla jsem na balkon a vyklonila se, abych viděla na ulici. Všude bylo ticho, klid, a jen déšť šustil v listí starého topolu a okolních stromů. Vrátila jsem se k počítači a cítila jsem se unavená, jakási utahaná, jakoby mne někdo držel za ruku a nedovolil v psaní pokračovat.

Nemůže vědět, co cítím

Protože mé zápisky nečetl, nemůže tedy vědět, jaké pocity ve mně vyvolal. To se dozví během toho víkendu. Budeme o tom diskutovat. On určitě začne tím, že je ženatý a že má svou ženu pořád ještě rád, a já na to nebudu schopná nic říct. Zvláště po tom, co se stalo mně. A tak si najednou nejsem jistá, že to ještě chci. Oba bychom mohli k takové možnosti přistoupit s různými představami. Robert by si mohl myslet… Ale proč se děsím něčeho, co zatím není ani v dohledu? Jdu spát. Nebudu o tom prostě už přemýšlet. Zítra domluvím s Evou tu chalupu a pak mu napíši e-mail. Počkám si na odpověď a ať to dopadne, jak chce, nějak to zvládnu.

... na co jsou kamarádky ...

Eva zvedla telefon. Měla trochu udýchaný hlas. Požádala jsem ji o schůzku. Slyšela jsem, jak listuje v diáři a pak mi říká - dnes večer v sedm hodin u tebe, jinak mám pořád nabito Souhlasila jsem. To se hodí, protože alespoň ještě stihnu malý nákup. Kolem třetí hodiny se zase rozpršelo a já raději nechala auto v garáži nakladatelství. Nechtělo se mi hledat místo na parkování a dívat se na nervózní lidi na přechodu. Koupila jsem kávu, sušenky a cigarety a nastoupila do tramvaje. Okna byla postříkána deštěm a v prostoru visela vůně podzimu. Pouliční světla se odrážela na chodnících, ozdobených loužemi. Moje myšlenky se potulovaly sem a tam, bez jasného cíle něco řešit anebo otvírat. Konečně jsem vystoupila a ten kousek domů jsem běžela, protože déšť zesiloval a já neměla sebou deštník.

Eva přišla včas a nevypadala moc svěže. Postavila jsem na kávu a přistrčila popelník.

„Tak o co jde?“ zeptala se věcně jako vždy. Voda začala vřít, zalila jsem dva šálky a nebyla schopná v tu chvíli rozumně svou prosbu formulovat, tedy tak, abych nevypadala jako blázen.

„Dej si cukr,“ řekla jsem a nabídla jí cigaretu. Neodmítla, ale stále se na mne tázavě dívala.

„Nemohla bys mi půjčit klíče od chalupy… na jeden víkend?“

Eva polkla doušek kávy a vytřeštila na mne oči.

„Ty se snad nemůžeš dostat do té své?“

„Víš, je to možná trochu zvláštní, ale tam z určitých důvodů jet nemůžu.“

„Proč?“ položila mi otázku zcela logicky, ale takovým tónem, že jsem byla v úzkých s odpovědí.

„Podívej, Evi, potřebovala bych se sejít s jedním mužem a probrat s ním důležité věci. A přitom nechci, aby nás někdo viděl, chápeš?“

Eva si potáhla z cigarety a pak si chvíli hrála se lžičkou v kávě.

 „Je ženatý, že jo?“

 „Ano.“

 „Znám ho?“

 „Ne.“

„A proč se s ním potřebuješ setkat na chatě?“

„Kvůli autorizaci mé povídky.“

„No, už vidím jeho ženu, jak ho vypravuje na cestu.“

„Tohle bych nerada řešila.“

„Ilono, nezaplétej se s ženatými muži. Jsou s tím jen problémy. Ty máš na víc.“

 „Nechci se s ním zaplétat, jen si promluvit.“

„Dobře, já ti ty klíče půjčím, ale jestli se něco stane, nechoď mi to vyčítat.“

„Nic se nestane.“

„A co mám říct Oldovi?“

„Že jdu fotit.“

„Jo. To je dobrý. Že píšete spolu nějakou reportáž…, tak nějak?“

„Možná, že to bude pravda.“

Odolala jsem pokušení se svěřovat. Jen jsem získala klíče, které položila před sebe na stůl. Věděla jsem, že budu mít téma pro dnešní noc, zejména jakým způsobem ho pozvat. Eva odešla kolem deváté. Umyla jsem hrnky a dala do pořádku kuchyň, pak napustila vanu a lehla si do teplé vody.

Klíče od chalupy mám, ale co dál?

Uvažovala jsem dál. Čím méně, tím lépe. Prostě zareaguji na jeho dopis a napíšu mu předpokládaný termín a místo schůzky. To ostatní budu řešit až na místě. Když jsem e-mail odeslala, ulevilo se mi. Nyní budu čekat na odpověď. V každém případě se ukáže, na čem jsem. Čekala jsem téměř tři dny, než se ozval. Jeho odpověď byla stručná, srdečná a hlavně – souhlasil, že se setkáme následující týden – pátek – sobota – neděle. Hodí se mi to, v pátek si vezmu dovolenou. Už jsem se nestarala o nic jiného, než o přípravy. Evina chalupa je v lokalitě, kde dávají lišky dobrou noc, a tak musím navozit nějaké pohoštění. Robert jí skromně, téměř nepije alkohol. Takže žádné přehnané zásoby. Ve čtvrtek a v pátek jsem si napsala dovolenou a na dotazy zvědavých kolegyň jsem odpověděla, že si potřebuji soukromě zajet do Prahy. Úzkost mne popadla až ve chvíli, když jsem vystoupila z auta a odemykala dveře. Nechtěla jsem, aby se něčím pokazil můj letní příběh a to byl největší důvod mého neustálého váhání a strachu. Já i Robert jsme semíláni všednostmi a pochybovala jsem, že budeme schopni navázat na romantické chvíle oněch nezapomenutelných letních dnů. Nicméně jsem povlékla postele, zametla a uklidila, umyla nádobí, doplnila zásoby do ledničky a chvíli si sedla, abych se trochu seznámila s prostředím. Naoko to vypadalo jako starodávný dům, ale měl moderní zařízení. Velmi důmyslný komfort, který však nerušil zdání původní atmosféry. Musela jsem uznat, že Eva má vkus. Na zdi tikaly hodiny a jinak bylo ticho. Otevřela jsem okno a nahlédla do podzimní zahrádky, kde kvetly chryzantémy. Ze stromů se již tu a tam spouštělo listí a na obloze se kupily deštivé mraky. V každém případě, i kdybychom zde trávili celé dva dny, atmosféra bude kouzelná.

Musím se vymluvit, lhát sobě i druhým

V kabelce mi zazvonil mobil. Jasně, maminka. Proč jsem si vzala dovolenou a proč jsem nejela na svou chalupu. Eva asi něco řekla, anebo se to dozvěděla v redakci. Ale udělala dobře, protože jsem jí vysvětlila, že chci pořídit nějaké místní fotky a napsat do časopisu reportáž o kraji. Tím jsem jí vzala vítr z plachet. Tak, a všechno přesně zapadlo. Mám štěstí. Vyšla jsem před dům. Krásný pohled na kopce mne opět přivedl do snivé nálady. Určitě by mi každý řekl, abych to brala s rozumem, ale nechtěla jsem se připravit o napětí z očekávání a o chvíli setkání s mužem, kterého toužím získat i přes všechny překážky, které mezi námi leží. Už tím, že se schůzkou souhlasil a dal mi najevo, že nevidí žádný problém se opět setkat. Ví, že stráví se mou dva dny, a rozhodně počítá i s tím, že dojde k důvěrnému rozhovoru. Kdyby se toho bál, odmítl by. Vrátila jsem se do domu a postavila na kávu. Uvažovala jsem, jestli mám jet ještě domů anebo tu přespat do zítřka, protože Robert by měl přijet navečer. Raději zůstanu a budu přemýšlet, jak dál, i když o tom nerozhoduji sama. Je teprve šest hodin. Není kam jít, pomalu se stmívá, televizi si pouštět nebudu. To ticho bylo tak úžasné! Umyla jsem se a lehla si do postele. Překvapivě měkká a příjemná. Zdál se mi sen, že jdu po louce. Bylo léto a louka krásně voněla. Cítila jsem ten teplý vzduch a rozlévající se ve mně štěstí, a pocit nesmírné krásy a lásky. Žádný strach z neznámého místa, ve kterém se ocitám. Obrazy se kolem mne rychle mění. I mraky na obloze plují rychleji. Pomalu se odpoutávám od země a cítím se lehká. Vznáším se a mé srdce naplňuje radost. Osvobozuji se od vší tíže, která mne poutá k zemi. Vidím stádečko ovcí na stráni a slyším zvonit jejich zvonky. Přivírám oči a snažím se co nejdéle udržet v tom letu. Pak se všechno náhle zatemňuje a já padám… S trhnutím jsem se probudila. Hodiny ukazovaly jedenáctou. Kolem dokola byla tma, rychle jsem rozsvítila. Bože, takový sen jsem ještě neměla. Co asi znamená pro zítřek a všechny následující dny? Vím, že už neusnu a tak hledám zásuvku pro zapojení notebooku. Eva tu má totiž připojení na Internet. Třeba mi přišla pošta. Chvíli jsem čekala, až se počítač přepne, a tak jsem si zapálila cigaretu. Nic z toho, co jsem očekávala, nepřišlo. Tiše jsem totiž doufala, že Robert pošle ještě jeden e-mail. Do postele se mi nechce a psát se mi také nechce. A to mám zítra skoro celý den čekat sama? Na svou chalupu to mám asi padesát kilometrů. Asi se tam zajedu podívat, jestli je všechno v pořádku. A trochu se naladit. Vždyť každé to místo něco znamená. Alespoň pro mne. Ten nápad mne uklidnil a já se vrátila ke spaní. Ráno jsem se probudila a svítilo slunce. Udělala jsem si malou snídani a osprchovala se. Zamkla jsem dům a sedla do auta. Cestou potkám nějakou pekárnu a koupím pečivo, říkala jsem si. Třeba bude mít Robert na něco chuť a domácí pečivo se vždycky hodí. Ještěže nemusím jet po dálnici. Silnice je lemována ovocnými stromy a za nimi se táhnou různě zelené lány. Tudy jsem nikdy nejela. Zvláštní, jak mi nyní všechno připadá krásné! Konečně se cesta začíná zvedat do kopce a já vidím známý kraj, a tak se mi vrací zase ten letní čas, který, ať už dopadne setkání s Rbertem jakkoli, bude pro mne skutečným zážitkem.

Mám obavy a ... těším se

Po půlhodině už mířím na cestu ke své chalupě. Nikde nikdo. Všechno je ponořeno do toho krásného rána a ticho a klid se rozhostil v době podzimního rána. Brzdím před domem a chvíli se dívám před sebe. Tak, tady to všechno začalo. A zase se vše v mé mysli vrací zpátky. Už jsem si myslela, že to nepůsobí. Byla jsem plná obav, že nedokážu navázat na jemné vlnění, které mne tehdy prostupovalo. Domněnka, že ty dva dny budou jen dozvuky mých vzpomínek a nic víc, se Odemkla jsem dveře a vešla. Všechno bylo na svém místě. Přejela jsem očima nábytek a chvíli si sedla. Zůstalo to zde! Jsem si jistá, že se nedostanu nikdy do situace, ve které bych na to všechno zapomněla. Není to jen o sentimentu a vzpomínkách, které si ženy obvykle pamatují a dokáží si je vyvolávat a měnit je ve své sny. Bylo by škoda proměnit své vzpomínání na obrázky v růžovém zarámování vonící pudrovou vůní. Robert rozhodně není muž, který by za sebou zanechával melancholii. Spíš to bude jinak, ale sama to zatím nechápu. Třeba ten moment, když jsem ho poprvé spatřila v potoce. Vklouzla jsem za ním. Pochybuji, že by mne někdo jiný k tomu vylákal. Ale s ním jsem byla svá a svobodná, bez předsudků, které mi jinak říkají, co se smí, a co nemůže nebo dokonce nesmí. Nebránil se. Vždycky, při každém našem setkání jsem měla pocit, že ho znám víc a jsem mu blíž. Sama jsem mu naznačila, že smí téměř vše, ale on to neudělal. Nyní to chápu. Ne proto, že by nemohl, ale že nechtěl. Věděl, že budeme pokračovat? Já ho nyní podezřívám, že věděl. Možná tehdy, ten večer, když jsem ho chtěla a on se rozhodl jinak, byl počátkem dalšího putování. Nevím, nebudu předbíhat. Nyní jsem zase na začátku, tentokrát už ne tak odvážná, protože se mám čeho bát. Je to mé riziko. Jeho doteky si moje tělo zapamatovalo. Zvláštní, že nahradily všechny minulé. A o tom je moje láska k němu. Všechno, co bylo před Rbertem, už není. Dívám se na místa, kde seděl, kde postával, kde se střetávaly naše pohledy a úsměvy. Dotýkám se míst svými myšlenkami a rozhoduji se pro něho. Cítím, že bude zase takový jak ho znám, nečitelný, neproniknutelný. Nebudu otevírat násilím brány jeho tajemství, dokud je neotevře sám. On jistě už v tuto chvíli ví, jak bude se mou mluvit, jak se bude chovat a co mi dovolí nebo nedovolí. Rozhodně ho chci nyní respektovat. Byly to cesty v přírodě, ranním lese, bystřině a jeskyni, kde jsme mohli začít náš příběh z jiného soudku.

Ale teď je říjen. Dívám se z okna a vidím, jak se všechno mění …

Pokračování