Antika: Foiničané k nám mluví jen v dějinách I. část

Zvu Vás, milí příznivci a přátelé antiky na pěkný výlet časem i prostorem, do míst, které znají lišky dávající dobrou noc a sympatičtí archeologové a biblisté. Zkrátka,  zaletíme do Tyrosu či Bejrútu.    

Už jste asi uhodli, že se ocitáme v zemi, kde rostou a voní cedry, krásné stromy rostoucí ve starověkých zemích, o kterých se nám jen sní.

Dějiny vyprávějí o mořských národech

Zprvu ani nevíte, o koho jde, když tak listujete a čtete si v knihách o dávných časech. Národ, který Vám nyní představuji je považován za mořský národ a znáte ho hlavně z Bible, pokud si v ní čtete pozorně; sice není oficielně používána za historickou učebnici, jak se to někdy prohlašuje, ale je považována historiky za nepřímého svědka některých historických událostí, o kterého se dá opřít dost spolehlivě. A já vám to dokáži, až na konci našeho seriálu o Foiničanech, kdy se budu zabývat archeologií v příbězích ze staré Palestiny.

Pan profesorSabatino Moscati badatel v oblasti starověkých kultur, profesor na Universitě v Římě, sepsal knihu, v níž nás seznamuje s nejnovějšími výzkumy foinické civilizace, z nichž některé sám vedl, a konfrontuje je se staršími nálezy a zprávami starověkých spisovatelů, což my, milovníci antiky máme rádi. A na základě sebraných údajů rekonstruuje souhrnně a seriózně dějiny a život kdysi slavného národa mořeplavců. 

Dlouho jsem se po takové knize pídila a neměla jsem tušení, kde ji seženu;byl to docela romantický zážitek. V ten pršelo a já jsem se šla schovat do antikvariátu na Kounicově ulici v Brně k panu Boudovi, který ve svém obchodě má všechno a také všechno ví. Knihu jsem našla v regále a zajásala, protože byla příslibem zábavného čtení v pochmurném dni.. A to se splnilo, neboť autor píše lehkým jazykem, kterému kde kdo porozumí a nemusí se během čtení hrabat v encyklopediích. Jedinou knihu, které jsem k této vytáhla, byla Bible a během čtení jsem si v ní dělala značky u textů, na které autor knihy upozorňuje.  

Takže, začněme ...

Píše se rok 1200 př. n.l. Pro mnohé tehdejší národy to byl osudový rok, neboť je poznamenal vpád mořských národů. Mluvíme o době železné. Tento hluboký předěl poznamená národy Středního východu a začínají foinické dějiny, které se vyvíjejí v pobřežní syrsko - palestinské oblasti. Na západě je Foinikie ohraničena pobřežím Středozemního moře a na východě pohořím Libanon, které je pokračováním pásmaNosajrských hor. Libanon se v dálce sta kilometrů táhne podél moře a místy převyšuje 3000 metrů. Vzdálenost mezi horami a mořem obnáší dvanáct až padesát kilometrů, a místy docela mizí, když skalnaté výběžky dosahuji až přímo k moři. Tyto výběžky se střídají s bystřinami stékajícími z hor a mezi nimi se rozevírají údolíčka, Většina potoků se rozlévá v období dešťů, kdežto v létě zcela vysychá.  

Taková zeměpisná poloha má i své historické důsledky. Celá oblast zůstává sevřena mezi horami a mořem, takže se oddělila od vnitrozemí.            

Kdo byli Foiničané?

To je důležitá otázka. Zatím není jejich původ odhalen. Vědci, kteří se původem tohoto národa zabývali si nejsou jisti, odkud přišli.Dobře, takže se obrátíme ke klasiků.Filón z Byblu prohlašuje, že Foiničané jsou autochonní a nejen lidé ale i bozi a veškerá kultura lidstva pochází z jejich území. Do toho vstupuje Hérodotos a umisťuje jejich sídlo do Eritrijského moře. Strabon tvrdí a Plinius to potvrzuje, že chrámy a města podobné foinickým byly v Perském zálivu, a Justinus vypráví, že Foiničané kvůli zemětřesení opustili svou pravlast a usídlili se nejdřív u Mrtvého moře a později na březích Středozemního moře. Pan profesor Moscati však říká, že se přesvědčil, že žádnou samostatnost ani konvergenci foinických měst v jediný historický a kulturní komplex nelze klást na začátek historie, ale do doby mnohem pozdější. A proto problémy původu odpadají.  Je výsledkem evoluce v syrsko-palestinské oblasti, nikoliv přistěhováním kmenů odjinud. A je po problému..

Foinické cesty a osady 

Tíhnutí Foiničanů ke Středozemnímu moři je přirozené a dokazuje to i problém cest. Tam, kde horské srázy spadají rovnou do moře, je cestování po souší velmi obtížné. Plavba zůstala nejsnadnější a nejbezpečnější volbou dopravy jak mezi jednotlivými městy, ale také v rámci mezinárodního styku., 

Foinická města se stavěla na skalnatých výběžcích do moře, takže tato města měla dva přístavy, jeden k severu a druhý k jihu, jichž se používalo podle větru a ročního období. To všechno vedlo Foiničany k tomu,  že se šířili podél dopravních cest ve Středomoří a založili mnoho kotvišť pro své lodě. Dospěli až k Héraklovým  sloupům, a dokonce pronikli i za ně. A při této příležitosti vyhledávali stejné podmínky usídlení, jaké měli ve své vlasti;výběžky do moře a ostrůvky.

K osadám první skupiny patří Kartágo, Nóra a Bithie, ke druhé skupině Motyé. S. Antico, Cádiz a Mogador. Foiničané se snažili, aby osady zakládali v pravidelných vzdálenostech, takže se hodily jako kotviště na dlouhých plavbách. 

Libanonské lesy

 Největší bohatství Foinicie tvořily libanonské lesy. Poskytovaly hojnost borovic, cypřišů a cedrů, tech zejména, protože byly proslulé na celém Středním východě. Foinike nabízela svým starověkým obyvatelům značné zdroje, jichž se dalo využít v rámci aktivní politiky obchodní výměny, které se brzy uplatňovala v celé oblasti Středozemního moře.

Soupeři

Bezprostředními soupeři foinických měst byli Pelištejnci a Izraelci. Dokladem o vztazích k Pelištejncům jen zpráva o zničení Sidónu  Aškalonci. O Izraelcích nám Starý zákon poskytuje spoustu rozsáhlých zpráv a můžeme je konfrontovat sTyrskými letopisy. Zbytky letopisů tyrských, přesně chronologicky upravených zachoval z  Menandra Efeského Josef Flavius.

Je možné, že král David (zřejmě v letech 1000 - 961) rozšiřoval svůj stát a zahrnul do něho i značnou část foinického pobřeží. Tyros, největší foinické město však zůstalo samostatné, jak nepřímo dokazuje i zpráva, podle níž král foinickýChíram poslal Davidovi řemeslníky a cedrové dřevo na stavbu paláce. 

Ale v době krále Šalamouna se zprávy množí: V Tyru vládne Achíram (Chíram) syn Aibaalův asi od roku 969 do roku 936 př. n. l. a z letopisů se dozvídáme, že rozšířil město, postavil zlatý sloup v chrámu Dia Olympia (nebo také Baala - Šamina), k velkému ostrovu Tyru připojil ostrůvek s Melkartovým chrámem a vybudoval nové chrámy Héraklovi (neboli Melkartovi) i Astartě.

Chíram udržoval přátelské vztahy s králem Šalamounem, jenž ho požádal o stavebniny i řemeslníky, když stavěl chrám a palác. Štědře ho odměnil, což je důlazem o nezávislosti jejich vztahu. 

V letopisech se praví:

Šalamoun vykonal celé dílo za dvacet let. Protože mu tyrský král Chíram dodal ke stavbě mnoho zlata a ještě více stříbra, jakož i cedrové dřevo a borové dřevo, věnoval i on Chíramovi značné dary, každodenně mu zasílal pšenici, víno a olej, jež se tyrskému králi jakožto ostrovanovi velmi hodily.

Chíram a Šalamoun soutěžili v moudrosti

Bible sice o tom nevypráví, aby nesnížila moudrost krále, ale vyprávějí o tom tyrské letopisy:

Chíram zaslal Šalamounovu hlavolamy a hádanky a vyzval ho, aby je vyřešil. Protože Šalamoun byl velmi moudrý a duchaplný, porozuměl jim a důvtipně je objasnil.

Historik Dión ve Flaviově spise Contra Apionem vypráví o této příhodě docela něco jiného:

"Šalamoun poslal hádanky Chíramovi a požádal ho, aby mu také nějaké zaslal; navrhl, že kdo z nich nedokáže uhodnout, zaplatí jistý obnos. Chíram s tím souhlasil. Protože však zpočátku hádanky nevyřešil, musel vynaložit velkou část svých pokladů na zaplacení pokuty. Později se mu podařilo nalézt jejich řešení a sám předložil další hádanky. Ani Šalamoun je nevyřešil, takže Chíramovi musel všechno vrátit a navíc mu zaplatit značnou částku."

Příště:

Námořní výprava do země Ofír

. 

.