Když jsem poprvé slyšela o vládě rozpočtově zodpovědné, zajásala jsem. Konečně vzor vhodný následování. A s okamžitou platností jsme se vyhlásili za rodinu rozpočtové zodpovědnosti a drželi jsme se našeho vzoru zuby nehty. Někdy jen nehty, podotýká můj manžel, protože na nové zuby už nám při utahování opasků nezbývalo.
Jenže to jásání nás postupně přešlo. Prostě jsme s vládou nedokázali udržet krok. Výdaje jsme sice omezili prakticky ve všech oblastech, ale pak se to stalo. Nedokázali jsme v našem rozpočtu za minulý rok najít na odměny ani zlomek z těch 28 miliónů korun, které vláda v tomtéž období rozdala svým úředníkům. A to jsme dřeli jako koně. Tedy možná spíš jako volové, jak upřesňuje můj muž. (Jak by se nám asi napodobovala vláda rozpočtové nezodpovědnosti?)
Přesto jsme odmítali uvěřit, že by premiér, kterému je reptaly vyčítáno leccos (třeba slabost nebo „strach z Hradu“), nebyl oním pracovitým slušňákem a nepředstíraným poctivcem, jak ho přece jen značná část veřejnosti chápe. Slovo „slušňák“ je určitě namístě, protože odměny, které nechal svým úředníkům vyplatit, byly skutečně „slušné“ (aktuálně.cz 18.1.12 – Měsíční plat Nečasovy blízké poradkyně: 273 000 korun, Horentní sumy bere dalších 20 úředníků od Nečase).
Aparát Strakovy akademie tvoří kolem tří set úředníků. Kolik bylo vyplaceno na platech, premiér tají, ačkoliv tyto údaje spadají do oblasti, na které má veřejnost ze zákona právo. A ačkoliv to vláda (rozpočtové odpovědnosti) dobře ví, zákon obchází. Patrně tuší, že by mohla mít stále více chudnoucí široká veřejnost výhrady. Tedy jinak řečeno – že by záviděla. A to je moc nepěkná vlastnost na to, abychom ji takto podněcovali.
Premiér Nečas se brání i tím, že za předchozí vlády činily odměny ministerským úředníkům dokonce 32 miliónů korun! Mimochodem rovněž podle informací na aktuálně.cz on sám už jako odcházející ministr práce a sociálních věcí po pádu Topolánkovy vlády poslal na konto Jany Nagyové odměnu vysoce překračující průměr příjmů úředníků ve státní správě, a to 500 tisíc korun! Možná tehdy se rodila ta vize rozpočtové zodpovědnosti.
Nemyslím si, že by se dobrá práce neměla odměňovat. V naší rozpočtově ukázněné rodině však musely jít odměny z našich privátních účtů, a tak nestály příliš za řeč. Kolik by asi skončilo na kontě Jany Nagyové, kdyby měla být odměňována ze soukromého účtu premiérova?
A tak se nám ty nůžky nějak stále více rozevírají. Na kontech jedněch se hromadí statisíce a milióny, zatímco ti druzí možná konta ani nemají, nebo se jim rychle vyprazdňují. Marně zaháním neodbytnou myšlenku, kde všude by mohlo oněch ušetřených 28 miliónů skutečně prospět – namátkou mě napadají lékařské přístroje, léky pro pacienty, podpora venkovských malotřídek…
Ale dopadlo by to jinak, kdyby v čele stála jiná vláda složená třeba z konkurenčních politických stran? To bychom nesměli umět číst. (Článek Miliardu z Bruselu inkasoval v Ústí politický kartel - taktéž na aktualně.cz. Jak vidno, když jde o peníze, dokáže spolupracovat i široké politické spektrum…)
Poučení z krizového vývoje ve vládě a v naší rodině (obé rozpočtové zodpovědnosti)? Nechci se opakovat a opět vyzývat ke zrušení politických stran vůbec a k vytvoření jiného systému, který by důsledněji podléhal veřejné kontrole. Politicky, ekonomicky a sociálně neudržitelné situace však nahrávají demagogům s jednoduchými řešeními. Cožpak jsme se doposud dostatečně nepoučili z historie o těch, kteří přesvědčili širokou veřejnost, že pevná ruka spolehlivě vyřeší „všechen šlendrián“?
A jak to dopadlo? Možná částečně vyřešila šlendrián těch druhých, zato si vypěstovala vlastní a hodně bujný. A svobodu zadupala na desetiletí do země.
