Dne 3. července uplyne 115 let od narození Heliodora Píky. Válečný veterán Pravomil Raichl v roce 1995 s úctou vzpomínal na tohoto statečného a četného muže, který byl po vykonstruovaném procesu oběšen v roce 1949 v plzeňské borské věznici, kde se už dávno nepopravovalo.
Generál Heliodor Píka (archiv)
„A kdo to byl ten Píka?“ zeptala se jedna zvídavá školačka matky v plzeňské tramvaji na Koterovské třídě, když jsme projížděli kolem pomníku generála Heliodora Píky. „Nevím,“ odpověděla žena. „Nějaký starosta nebo co.“ Spletla si ho totiž s Luďkem Pikem, politikem a bývalým plzeňským starostou z meziválečného období, po kterém je v Plzni pojmenováno také jedno z gymnázií. Už proto se domnívám, že připomínat osobnost generála Heliodora Píky je stále aktuální a potřebné.
Vojáci ze sibiřských lágrů přežili jen díky Píkovi
„Jestli vojáci ze sibiřských lágrů přežili válku, pak jedině díky Píkovi, protože to byl on, kdo neúnavně ve dne v noci vymáhal každého jednotlivce,“ řekl mi v roce 1995 plukovník v.v. Pravomil Raichl.
Pravoš Raichl, jehož osud se s osudem generála Píky protnul ve dvou životních etapách – na východní frontě a v borské věznici, prožil neméně pohnuté osudy, ale se šťastnějším koncem. Prošel sovětskými gulagy, celou východní frontou od Buzuluku až do Prahy, po válce pak několika politickými věznicemi. Z té poslední, leopoldovské, zorganizoval úspěšný útěk. Několik desítek let pak prožil v USA. Zemřel krátce po svých jedenaosmdesátých narozeninách v únoru roku 2002 v Plzni.
Připomeňme jen, že Heliodor Píka byl odvelen do armády už v roce 1916 a díky svým schopnostem a statečnosti v 1. světové válce začal budovat svou vojenskou kariéru. Mezi válkami působil jako vojenský atašé v Rumunsku. Po Mnichovu nabídl své služby Československé exilové vládě v Londýně. V roce 1941 se stal Heliodor Píka vojenským atašé v Moskvě. Po napadení Sovětského svazu vzniká pod jeho organizačním vedením československá jednotka složená z Čechoslováků, Podkarpatských Rusínů a dalších vojáků s československým občanstvím, kteří byli uvězněni v sovětských zajateckých táborech. Píkovi se ve spolupráci s dalšími důstojníky (např. podplk. Ludvíkem Svobodou) postupně podařilo vytáhnout z vězení a táborů sovětské tajné policie tisíce lidí.
Po válce se stal generál Heliodor Píka prvním náměstkem náčelníka hlavního štábu československé armády. V roce 1948 byl zatčen, obviněn z velezrady a po vykonstruovaném procesu oběšen na místě smetiště borské věznice v Plzni 21. června 1949, krátce před svými dvaapadesátými narozeninami. (Psala jsem o tom v blogu Generál Píka a poslední poprava v Plzni 17. 6. 2012)
„Generála Píky jsem si strašně vážil,“ vzpomínal Pravoš Raichl. „Seznámil jsem se s ním už u naší jednotky v Buzuluku. To mi bylo později taky přitěžující okolností u soudu, protože jsem byl obviněn, že jsem byl anglickým špionem. Podával jsem totiž plukovníkovi Píkovi přes poručíka Františka Jandu z oranské skupiny zprávy o lágrech a lidech, kteří tam zůstali. Smlouva o tom, že Sověti mají propustit všechny československé občany, se často nedodržovala... Teprve plukovníku Píkovi, který vytrvale a tvrdohlavě bojoval o každého muže, se podařilo řadu lidí zachránit. Tehdy nás Píka vyzval: Konejte svoji povinnost! Hlaste každého muže, o kterém víte, že nebyl propuštěn.“
Znovu se jejich osudy zkřížily na Borech
S generálem Píkou se pak Pravoš Raichl „sešel“ v borské věznici v Plzni. Popsal to takto: „Vzpomínám si, že mi pan generál Píka po dozorci Čeňku Petelíkovi asi dva nebo tři dny před popravou vzkázal, že ví, že mu milost nedají, protože ani Svoboda, ani Boček (generál Bohumil Boček, náčelník hlavního štábu čs. armády - pozn. I.K.), ani nikdo jiný se ho nezastal. Vzkázal mi, že je připraven na nejhorší a zcela klidný... Už z jeho chování v Buzuluku vyzařovala čestnost. Když přijel k našemu praporu a přišel nás navštívit, cítil jsem, že bych mohl udělat pro něj vše, protože to byl člověk poctivý a oddaný naší republice. Za to jsem si pana generála oblíbil a když jsme byli oba zavřeni na Borech, posílal jsem mu po strážmistrovi Petelíkovi cigarety.“
Pravoš Raichl vzpomínal i na den, kdy byl generál Píka popraven. Tehdy prý je nebudili tak časně, jako jindy. Když se pak podíval z okénka, viděl všude jen samé stráže. „A pak si vzpomínám na strašné ticho,“ dodal. Dozorce Čeněk Petelík mu pak vyprávěl, že generál Píka před popravou řekl, že se necítí vinnen a že ví, že nejde o omyl, ale o politickou vraždu. A že věří, že se národ dokáže sjednotit. (Generál Píka měl totiž odůvodněné podezření, že Sověti budou chtít Československo přiřadit do Sovětského svazu, jako se to stalo s Podkarpatskou Rusí.) Jeho řeč udělala podle Petelíka na všechny silný dojem.
Pravoš Raichl po smrti generála Píky dokonce sestavil ve věznici jakousi knížečku na jeho památku. Vypráví o tom: „Ve věznici byla tiskárna ministerstva spravedlnosti a korupce vládla všude. Nechal jsem tedy udělat dvě malé červené knížky, na kterých byl vytlačen velký státní znak Československa i s Podkarpatskou Rusí. A ačkoliv jsem se nikdy necítil jako básník, dovnitř jsem krasopisně vepsal takový verš:
Popraven byl hrdina voják/ čest jemu buď, národu maják!/ Poslední jeho projev pod šibenicí byl:/ Přeji si, aby se celý národ sjednotil / a pochopil/ svého života cíl!
A dal jsem tam obrázky vystřižené z vězeňské knihovny, kde plk. Píka vyznamenává rumunské důstojníky. Ty knížky mi pomohl dozorce Rudolf Cíl, velmi slušný člověk, vynést ven. Jenže pak začala ta aféra s bachaři, kde několik z nich obvinili z podpory vězeňské vzpoury. Mnozí skončili ve vězení a Petelík společně s majorem Černým a poslancem Brojem opět ve zfalšovaném procesu byl popraven. Ty knížečky se tehdy ztratily.“
Čeňku Petelíkovi mimo jiné přitížilo, že zvedl poslední nedopalek cigarety generála Píky a předal ho Stanislavu Brojovi, který ho měl následně předat rodině jako poslední památku na manžela a otce. K předání už však nedošlo. Ve vykonstruovaném procesu bylo o trestech rozhodnuto dříve, než vůbec proběhl soud. Komunisté potřebovali další tzv. exemplární příklad. Poprava Čeňka Petelíka, mjr. René Černého a poslance Stanislava Broje se uskutečnila 23. 5. 1950 na Pankráci v Praze. Stala se dalším příkladem bezcharakternosti a zákeřnosti upevňující se totalitní moci. (Více o celém případu "Petelík" v materiálu Ondřeje Hladíka na www.ivvs.cz.)
Pravoš Raichl poznal osobně také Bedřicha Reicina, „osvětáře“ na východní frontě, který se po válce dostal do čela 5. oddělení Obranného bezpečnostního zpravodajství ministerstva obrany, a spolu s JUDr. Karlem Vašem celý Píkův případ pod dohledem sovětských poradců připravil. Jak si ho pamatoval?
„Ctižádostivý, bezohledný syčák. On se pohyboval dost mezi „svými“ a já jsem se s ním víceméně nestýkal. On už tehdy politikařil a zakládal v armádě ilegální komunistické buňky, přestože byly nezákonné, protože československá armáda byla apolitická... Dobře jsem poznal, co to je stalinský komunismus a odmítl jsem spolupracovat. Po válce jsem pak hledal cesty, jak jeho šíření u nás zabránit, ale to už se nedalo nic dělat.“
Svoboda byl statečný člověk, ale Sověti ho zlomili
Zajímalo mne tehdy, jak Pravoš Raichl hodnotí Ludvíka Svobodu, svého někdejšího nadřízeného, který byl v době Píkovy popravy ministrem národní obrany. Svoboda byl podle něj vzhledem i vystupováním příjemný a přátelský člověk, který toho nikdy moc nenamluvil. „Jako bývalý legionář a příslušník oranské skupiny internovaných vojáků nebyl komunismu nakloněn. Když jsem se dostal do Buzuluku, bylo to před Vánocemi roku 1941, Svoboda se mě zeptal: Jak tam s vámi ti dobytkové zacházeli? Řekl jsem jen: Není třeba mluvit, podívejte se...! A tehdy jsem viděl, že komunisty v lásce nemá! Změnil se až pak, po cestě do Moskvy... Asi v květnu 1942 povolali Svobodu do Moskvy. Zastupoval ho tehdy kapitán Bedřich, který byl později také zavřený. Svoboda se vrátil tak za čtyři neděle a byl z něho úplně jiný člověk. Od té doby jsme cítili, že se něco děje... Musím říct, že Svoboda nebyl zbabělec. Jak jsem ho poznal já, byl to velice odvážný člověk. Viděl jsem ho na kótě 534 na Dukle, kde jsme byli Němci tak biti. On chodil mezi dělostřeleckou palbou, aniž by projevoval strach. Alespoň ho neukazoval, protože každý jsme měli strach. To nebyla válka, to byla jatka... Jedině jsem mu zazlíval, že když přijel generál Sergej Ingr, náš londýnský ministr národní obrany, Svoboda mu stěží podal ruku. Ale když šel kolem nějaký sovětský kapitán, Svoboda hned skákal do pozoru...“
Jeden z hlavních viníků nebyl dosud potrestán
Pravoš Raichl nezapomněl na generála Píku ani po letech a byl ochoten sám potrestat jeho vraha. Jak napsala MF Dnes 16. 2. 2009 na stránce Téma dne „Jedenaosmdesátiletý válečný hrdina Pravomil Raichl plánoval atentát na komunistického prokurátora Karla Vaše. K akci se chystal poté, co soud rozhodl, že justiční vražda (generála Heliodora Píky - pozn. I.K.), jíž se Vaš dopustil, je promlčena...“ Rovněž Karel Vaš, který v roce 1939 utekl do SSSR, byl deportován do pracovního lágru. „Dostal se z něj až na zásah Heliodora Píky,“ píše Jan Gazdík v článku. JUDr. Karel Vaš se později u soudů, kde se zpovídal z některých svých činů, hájil tím, že jen plnil přání a příkazy sovětských poradců!
Věřme, že právě justiční vražda gen. Heliodora Píky, skvělého diplomata, odvážného vojáka a oddaného vlastence, zůstane pro nás navždy varováním před totalitními režimy.
P.S.: Nemám v současné době bližší zprávy o synovi Milanu Píkovi, který se po zatčení a obvinění z plánování únosu otce a pozdějším propuštění, usadil v Bratislavě. V těchto dnech (podle některých údajů 28.6., podle jiných 28.7.) se dožívá 90 let.
Rozhovor s plukovníkem Pravošem Raichlem vyšel 21.6. 1995 v Plzeňském deníku
