Dodnes mám před očima ty poslední, politickými stranami realizované volby prezidenta republiky. Díky přímému televiznímu přenosu jsme se veškerou tou džunglí doposud neobjasněných zákulisních dohod dobrali až k mrazivému finále...
Ten nejlepší (z vůle vládnoucí strany) nám sděloval, že nebude prezident aktivistický, ale aktivní. Leč ani tehdy to s námi nemyslel zcela upřímně a na očích se mu to dalo poznat. Takže když oznamoval, že bude prezidentem nejen těch, kdo ho zvolili, ale všech lidí, už tehdy jsme jako ta malá kůzlátka volali: „Ty nejsi náš prezident!“ Za to bych se asi měla i po těch letech omluvit. Tedy za to tykání.
Politické strany přímou volbu prezidenta nechtěly (a jak by také mohly). Ale jednak z donucení, jednak z obavy ze stále klesajících preferencí se ty zájmové kroužky části naší společnosti označující se jako politické strany rozhodly tlaku veřejnosti ustoupit. Nepochybuji o tom, že veškeré následující kroky byly činěny s vědomím, že nám občanům to ještě pěkně (tedy nepěkně) znepříjemní. Konečně navzdory všemu a všem jsme nyní stanuli v předvečer druhého kola přímé volby prezidenta.
Naše dosavadní hlava státu se s obvyklým přezíravým despektem vyjádřila, že stejně o prezidentovi nerozhodnou lidé, ale média. Média opravdu dělala, co mohla. Do debat prvního kola upřednostňovala favorizovanou dvojici Fišer – Zeman. Část naší společnosti, alarmována zmíněnou situací, se však vzepjala k podpoře pana Karla natolik, že bookmakerské naděje na snadný zisk rozbila.
Co následovalo, vrcholí dnes před našima očima. Oba kandidáti jsou dost vysocí - jak ve skutečnosti, tak virtuálně. Sice se slibovalo, že žádné podpásovky nebudou, ale některým členům volebního týmu či fandům zřejmě není zcela jasné, jak vysoko nad zemí se vlastně ten pás našich borců nachází.
Jo, lež má krátké nohy, ale dokáže hodně rychle utíkat a než ji pravda dostihne (a jestli vůbec), uběhne hodně daleko. Zejména jeden z kandidátů (nehodlám vyhlašovat soutěž, který to je) je opakovaně usvědčován z nepravd a polopravd. Bohužel, ne všichni posluchači či čtenáři mají dost času a zájmu ověřovat si pravdivost informací u pramene. A on s tím počítá. V nejhorším se omluví a co?! Je těžké věřit tomu, že nejde o záměr, zvláště když se pochybení opakují.
Na obou stranách barikády se sešikovaly pevné formace těch, kteří už měli v prvním kole jasno. Ale jak rozhodnout tu dlouhodobou remízu? No přece, když je nejhůř, přijedou na pomoc … blaničtí rytíři. Kdepak z hory. Přímo z Hradu. Náš milostí plný se chytá každého politicky citlivého pírka, byť by poletovalo už hodně dlouho naším polistopadovým prostorem. A povolává do boje celou svou rodinu – manželku a syna nevyjímaje. Každého hlasu je zapotřebí. A některá slovíčka či větičky pronesené v debatách jsou podle něho dokonce tak zlé, že je „nikdy (ale opravdu nikdy) prominout nemůže“. (Ty, kdož jsi bez viny, hoď po ní/něm kamenem.)
Na některé voliče to zabírá: „Když to vyděsilo prezidenta, tak to už musí být něco, co se blíží minimálně k velezradě!“ A jeden z chráněnců a konečně už zase očištěný (dočista do čista) Vít Bárta přidává slovo „vlastizrádné“.
Zdá se to jenom mně, že se každodenní šarvátky naší politické scény dostaly do pozadí? Ani další z pokusů svrhnout vládu, ani rodinný život našeho premiéra, ani horečnatý boj o zachování vládních pozic seskupení paní Karolíny. Ticho. Nejen po pěšině. Jediný, kdo to holt umí, je ten nejvyšší. Ne, nemyslím Boha, ale toho nad ním. Jenom čekám, jak dlouho bude trvat to „vychladnutí horkých hlav“, po němž konečně oceníme jeho amnestii. Jak říkal ten stařeček sázející jabloně v čítance z první třídy: „Já už se jablíček nedočkám, ale vy ano, potomci moji.“
O jednoho důvěryhodného a důstojného prezidenta jsme přišli už před pěti lety, kdy se také vyrojily záštiplné výlevy proti cizákovi. V pochybných volbách naši zastupitelé pak dali přednost samolibému hráči s chladným kalkulem. Tak nenechme se otrávit (a nemyslím tím sušenkami z Polska) a nenechme si tu radost z vybírání vzít, když už jsme ji získali.
Po období vyhrabávání zákopů přijde jejich zasypávání. Proto nekopejme příliš hluboko. A ačkoliv jde o "nechtěný" porod, toho, kdo se zrodí, přijměme s respektem a nadějí.
Ostatně doufám, že si zvolíme správně.
P. S.: Ve spoluautorství s manželem Janem
