V poslední červnový den uplyne pět let od smrti Luboše Hrušky, politického vězně, který se rozhodl své životní zkušenosti s totalitním komunistickým režimem vložit do vytvoření meditační zahrady v Plzni. Toto zcela ojedinělé dílo věnoval obětem zla.
Snímek z informační brožury Památník obětem zla v Plzni
„Oáza pro ozdravění duše,“ tak ji nazýval sám její duchovní otec Luboš Hruška. Magický přírodní areál tvoří několik stovek jedinečných odrůd stromů a keřů, většinu z nich sám vypěstoval, narouboval a vytvaroval. Okrasnou zahradu harmonicky doplňuje 12 pískovcových soch Kristovy křížové cesty, jejichž autorem je akad. sochař Roman Podrázský.
A co Luboše Hrušku (1927 – 2007) k vytvoření této působivé zahrady přivedlo? Plzeňský rodák, který vyrostl v hluboce vlastenecké rodině, miloval přírodu odmalička. Na přání otce však vystudoval po válce Vojenskou akademii v Hranicích. Jeho učiteli byli jak „zápaďáci“, tak „výchoďáci“, váleční bojovníci, kteří se vrátili z fronty a o komunismu věděli své. Ostatně, leccos se o něm vědělo i u nás – v SSSR už vládl skoro tři desítky let a připravil tam o život statisíce lidí. Čerstvý důstojník Hruška ukončil akademii krátce po únoru 1948 a byl přiřazen k hipomobilní baterii sloužící na Šumavě. Zprvu se zdálo, že se rozpínavosti komunismu dá zabránit demokratickými prostředky. Postupně však byli zatýkáni důstojníci, učitelé, lékaři, kněží, zemědělci... Důvodem byl nesouhlas s komunistickou expanzí.
Po neúspěšném pokusu založit ilegální skupinu, což chápal jako vlasteneckou povinnost, se dvaadvacetiletý Luboš Hruška rozhodl emigrovat. V den, kdy si přechod naplánoval (31. října 1949 – svatodušní svátky), byla však hranice neprodyšně uzavřena a mladý důstojník zatčen. Obviněn byl z vlastizrady a předpokládané špionáže, pokud by se mu byl útěk podařil. Dostal 18 let těžkého žaláře s půsty a temnicemi.
Postupně prošel plzeňskými Bory, Opavou, Leopoldovem i uranovými doly v pracovním táboře Bytíz. Ocituji jednu z jeho nejsilnějších vzpomínek, spojenou s borskou věznicí:
„...Někdy v říjnu 1950, to už jsem byl opět v samovazbě, najednou slyším vyvolávání jmen. Bylo to divné, protože doposud jsme pro bachaře byli jenom čísla. A teď se ozývá: Kutlvašr, Janoušek, Pelich, Nosál... celý generální štáb, plukovníci a nakonec několik mladých poručíků... Když došlo i na mne, vidím na chodbě desítky vězňů. Pytle s oblečením, ve kterém nás zatýkali, naházené na hromadu. Prý: Převlečte se, jedete dál! Začali jsme se oblékat. Kolem samé uniformy – zelené i letecké modré. A já zírám: většina spoluvězňů má hruď plnou vyznamenání ze západní či východní fronty: Velitel Pražského povstání a kdysi náš nejmladší generál Karel Kutlvašr, maršál našeho letectva v Anglii Karel Janoušek, generál Pešek, generál Antonín Pelich, generál Nosál, plukovník Jakub Koutný, zápaďák Joe Bryks (ve spisech také uváděno Brix - pozn. I. K.) , dukelští hrdinové – plk. Josef Knop a pplk. Franta Hynek... Mnohé uniformy byly navíc natržené, s urvanými výložkami a krvavými skvrnami, jak do zatčených vyšetřovatelé při výslechu mlátili... Říkal jsem si, co to může být za demokratický režim, který dokáže vlastní hrdiny, jež riskovali ve válce život, zavírat, mučit a ponižovat?!“
Mnohé z těchto frontových bojovníků poznal Hruška osobně na svých dalších štacích, třeba v Leopoldově nebo na Bytízi. Říkával tomu „nejlepší vysoká škola života“. Večer tam vězňové měli ve zvyku vzájemně se dělit o své zkušenosti. Například Rudolf Pernický vyprávěl o tom, jak cvičil naše parašutisty před atentátem na Heydricha, sám pak byl vysazen na Moravě. Jakub Koutný, jeden z prvních organizátorů československé jednotky v SSSR, zase o tom, jak objížděli s plk. Svobodou sovětské gulagy, a nacházeli "trosky" z těch, kteří utekli z Československa, aby bojovali proti nacistům. Mjr. Josef Bryks, náš letec v Anglii, popisoval, jak byl třikrát sestřelen nad nepřátelským územím, zatčen a třikrát utekl. (Zemřel v jáchymovských lágrech v roce 1957 ve věku 41 let.)
Luboš Hruška se ve vězení setkal s mnoha kněžími a ti ho přivedli k víře. Poté, co viděl týrání a ponižování jak válečných hrdinů, tak dalších nevinných lidí, rozhodl se, že pokud se vrátí domů živý, udělá z rodinného ovocného sadu v Plzni - Doudlevcích památník obětem komunismu.
Vrátil se po jedenácti letech, po velké amnestii v roce 1960. S podlomeným zdravím, bez peněz, bez zkušeností, ale s pevným odhodláním svou myšlenku realizovat. Pracoval jako pomocný dělník a všechny své síly i těžce vydělané prostředky věnoval do přebudování sadu v bývalém lomu na meditační zahradu. Za obětavé podpory manželky Ludmily, příbuzných (včetně svých tří dětí) a přátel vytvářel toto unikání dílo skoro třicet let. Za osudové pokládal setkání se sochařem Romanem Podrázským, který byl tehdy ve velké nemilosti režimu. Podrázský pak vytvořil pro zahradu zdarma 12 pískovcových soch křížové cesty a později i některé obrazy do nové kaple. Materiál a dovoz zaplatil Luboš Hruška za pomoci přátel a příznivců.
„Když jsem se vrátil z kriminálu,“ svěřil se mi Luboš Hruška, „věnoval jsem zahradě stovky hodin. Měl jsem při tom čas přemýšlet, modlit se, povídat si s Kristem. Docházel jsem k mnoha novým závěrům. Přesto mi trvalo deset roků, než jsem se zbavil nenávisti. Ale když se mi to podařilo, pocítil jsem obrovské osvobození duše... Naše duše jsou nemocné a mají dostat šanci uzdravit se. Dnes chápu zahradu jako prostor, kam ať přijde kdokoliv – mladý, starý, zdravý, nemocný, věřící, nevěřící - může se posadit a popřemýšlet. Pokud možno sám o sobě...“
Původně měl Luboš Hruška představu vybudovat Památník obětem komunismu. Později, při samotné práci na zahradě začal chápat, že zlo není dílem jedné doby, jednoho systému. Může vzniknout kdykoliv a kdekoliv, kde má k tomu vhodné podmínky. Proto nakonec přejmenoval svou zahradu na Památník obětem zla.
Po revoluci byl Luboš Hruška plně rehabilitován a získal řadu významných ocenění. Mimo jiné Řád T. G. Masaryka z rukou prezidenta Václava Havla (1997) či v roce 2002 vysoké ocenění Jana Pavla II. - Velkokříž rytířského řádu sv. papeže Silvestra. Dokonce v roce 1999 byla v observatoři Kleť pojmenována na jeho počest i nově objevená planetka (18841) – Hruška.
Památník obětem zla si Plzeňané přejmenovali prostě na Hruškovu meditační zahradu. V roce 1995 ji její autor předal do péče plzeňského biskupství. Každoročně ji navštíví několik tisíc zájemců z domova i ze zahraničí. V její kapli věnované Sv. Maxmiliánu Kolbemu se v současné době kromě kulturních a církevních akcí s oblibou konají také svatební obřady.
Až přijedete do Plzně, nenechte si ji ujít. A můžete k tomu využít třeba 85. výročí narození Luboše Hrušky 20. července. Věřím, že vás její návštěva obohatí a osvěží stejně, jako se to pokaždé přihodí mně.
P.S.:
Luboši Hruškovi jsem věnovala celou řadu článků. V roce 1998 jsem jeho zkušenosti i názory sepsala do knížky nazvané Luboš Hruška a zahrada jeho duše. Kromě archivních snímků je doplněna autentickými fotografiemi Ivana Valy.
