V sobotu 30. června si připomeneme deset let od úmrtí generála Buršíka, válečného hrdiny z východní fronty, vlastence, odbojáře i politického vězně, kterého se totalitní režim pokusil vygumovat z historie. Marně.
Št. kapitán Josef Buršík po návratu z fronty
Pokračování 1. části:
...Ačkoliv volání Prahy o pomoc zastihlo československé tankisty ve Ždírci na Moravě, do Prahy směli dorazit až v odpoledních hodinách 9. května 1945, několik hodin po jednotkách 1. ukrajinského frontu.
„V Praze se už nebojovalo, protože Prahu de facto zachránili vlasovci,“ vyprávěl generál Buršík. „Já jsem s tanky obsadil oblast mezi Jindřišskou a Celetnou ulicí, kde jsem očekával příchod velitele Pražského povstání generála Karla Kutlvašra. Několik hodin jsme pak spolu mluvili o situaci v Praze. Tehdy jsme jistě ani jeden netušili, že se potkáme za pět let – ve vězení na Mírově… Já jsem tam byl izolován a velice přísně hlídán. On měl vycházku. Chodil po dvoře s bývalou protektorátní vládou. Vzpomínám, že tam byli Beran, Syrový a další. Byl jsem v okně nahoře, on šel poslední. A najednou – asi věděl, že tam jsem – mi zamával a zavolal: „Nezapomeň!“ Tu vzpomínku nosím pořád v sobě – jako by tehdy věděl, že já se dostanu ven.“ (Svého času nejmladší generál Karel Kutlvašr byl obviněn z velezrady a odsouzen na doživotí. Po amnestii v roce 1960 byl propuštěn ve velmi špatném zdravotním stavu. Zemřel v roce 1961. V roce 1968 bylo absurdní obvinění zrušeno, plně rehabilitován byl však gen. Kutlvašr až v po roce 1989.)
Josef Buršík při návštěvě Plzně v 90. letech vzpomínal, jak ho po válce dvakrát navštívil Klement Gottwald a nabízel mu vstup do strany a s tím bezprostředně spojené povýšení. Poprvé ho Buršík odmítl, podruhé slušně vyhodil. Politizování jednotky pokládal Buršík za nezákonné, protože československá armáda byla apolitická. Navíc jeden z Buršíkových citátů odůvodňuje odmítnutí takto: „Každý z nás, účastníků národního odboje proti nacismu, měl stejný cíl: nedopustit, aby zvítězil nacismus, a přičinit se, aby naše republika byla co nejdříve osvobozena. A naprostá většina z nás byla také toho názoru, že nesmíme dopustit, aby bylo po osvobození nastoleno takové politické zřízení, jaké jsme poznali v Sovětském svazu. Přísahal jsem, že doma nebudu mlčet o tom, jak nelidské je komunistické zřízení v zemi, kde zítra již znamená včera.“
Štábní kapitán Josef Buršík se vrátil domů ověnčený celou řadou mimořádných vyznamenání za prokázané schopnosti i statečnost. I tak byly po osvobození všechny vojenské zásluhy rychle zapomenuty. Už od roku 1946 se začala šířit psychóza strachu. Váleční veteráni, kteří nebyli loajální s ideami propagovanými komunisty, byli z armády propouštěni. Brzy přibývalo zatýkání, výslechů a mizení důstojníků.
Buršík se rozhodl z armády odejít, ale s rozpínavým a agresivním komunismem se nehodlal smířit. Podařilo se mu konspirativně spojit s dr. Miladou Horákovou, národně socialistickou poslankyní, a dohodnout se na spolupráci s tamní odbojovou skupinou. Protože žil v té době na Moravě, dostal na starosti odbojovou činnost tam. (Milada Horáková byla později jedinou ženou, jíž totalitní režim ve vykonstruovaném procesu odsoudil k trestu smrti, který byl vykonán 27. 6. 1950).
V té době (po roce 1948) žil Buršík s těhotnou manželkou a ročním dítětem v Ostravě. Navíc jej kromě nové rodiny zaměstnávalo i léčení válečných zranění a těžké tuberkulózy. V listopadu 1949 se měla rodina právě stěhovat do Postřekova, když ho známý důstojník v civilu požádal, aby s ním neprodleně odjel do Prahy. Žena i stěhováci na něj čekali marně. Josef Buršík se už nevrátil.
Ani Buršík se nevyhnul intenzivním výslechům v pověstném hradčanském "domečku" a následnému soudnímu procesu. Výsledek: obvinění z velezrady a ze spolupráce se zahraničními rozvědkami. Neskrýval se za tím nikdo jiný než sovětští „poradci“ a jim podřízení komunisté v čele s Bedřichem Reicinem.
V roce 1950 byl Josef Buršík odsouzen k trestu těžkého žaláře na deset let, ztrátě všech vyznamenání (pět Čs. válečných křížů 1939, Řád bílého lva II. stupně, čtyři medaile Za chrabrost a nejméně desítka dalších vyznamenání), ke ztrátě občanských práv, ke konfiskaci poloviny majetku a k peněžnímu trestu. Po odvolání byl trest o čtyři roky zvýšen! A přece Josef Buršík dopadl lépe než někteří jiní jeho spolubojovníci, které zrůdný režim připravil nejen o čest, zdraví a majetek, ale i o život. Kdo ví, zda Buršíkův život zachránila vysoká sovětská vyznamenání nebo to, že se při jeho vážném zdravotním stavu dalo předpokládat, že pobyt ve věznici dlouho nevydrží.
Vzhledem ke zhoršení zdravotního stavu byl Buršík převezen z Mírova do vězeňské nemocnice v Hradisku u Olomouce. Tehdy už bylo jasné, že ho bez náročné operace čeká smrt. Zesláblý Buršík se rozhodl k riskantnímu činu. Díky perfektně zorganizované akci členů odbojové skupiny, sympatizujícímu personálu a přátelům se mu podařilo z nemocnice uprchnout a po několika strastiplných dnech spolu s manželkou překročit hranice do Bavorska. Jejich dvě malé dcerky se na příštích třináct let staly rukojmím režimu.
„Před jedenácti lety jsem opouštěl zrazenou republiku, abych bojoval proti německým nacistům. Teď jsem utíkal z republiky vydané všanc komunistům, se kterými jsem ji pomáhal osvobozovat,“ píše Josef Buršík v knize Nelituj oběti a pokračuje: „A utíkal jsem do Německa, abych tam našel demokracii a zachránil si život.“
V SRN musel Buršík především postoupit několik operací, při kterých přišel o šest žeber a prakticky o celou jednu plíci. Poté se usadil v Londýně, ale ani zde nebyl v bezpečí. Podle zveřejněných informací bývalých členů československé kontrarozvědky (např. Josef Frolík) dostali v roce 1959 za úkol Buršíka v Londýně fyzicky zlikvidovat. Naštěstí se rozhodli úkol nesplnit.
Doma byl zatím válečný hrdina zcela vymazán z československé historie. Byl důsledně vyretušován ze všech zveřejňovaných dokumentárních fotografií (například slavného snímku po osvobození Kyjeva) i z dosud vydaných knih o válečné historii. Jeho jméno si jeho nadřízený gen. Ludvík Svoboda nedovolil uvést v žádné z několika verzí knih Z Buzuluku do Prahy. Směl být jmenován pouze hrdinný Buršíkův velitelský tank Jan Žižka, ne však samotný velitel tanku a celého tankového praporu.
Josef Buršík musel v Anglii absolvovat ještě mnohaletou náročnou léčbu, než se podařilo tuberkulózu alespoň stabilizovat, i když ne zcela vyléčit. Do posledních chvil svého života pak vyjadřoval hlubokou vděčnost královně a anglickému demokratickému systému, který mu zabezpečil základní životní podmínky.
Přesto nezanevřel na svou zemi a neztrácel naději, že se jednou dočká její svobody. Rovněž nikdy nepřestal připomínat své frontové spolubojovníky, kteří skončili na popravišti či v žalářích (Píka, Skokan, Lukas, Střelka...) Po obsazení Československa 21. srpna 1968 uspořádal s krajany a sympatizujícími Brity tichou demonstraci před sovětským velvyslanectvím v Londýně. Tam také na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území vrátil sovětská válečná vyznamenání. V organizování demonstrací pokračoval každoročně ve výroční den srpnové okupace až do roku 1989.
Jako jedna z mála obětí totalitního režimu se Josef Buršík jeho pádu a rehabilitace dočkal. V roce 1991 byl povýšen do hodnosti generála a bylo mu uděleno nejvyšší čs. vyznamenání Řád M.R.Štefánika. Doufejme, že si jeho odkaz budeme připomínat nejen v den jeho výročí.
P.S.: Generálu Buršíkovi jsem věnovala článek nazvaný Vymazán z historie, Plzeňský deník 24.7.1993
</
