Stává se, že mě k napsání článku inspiruje jiný autor. K této více než čtvrt století staré vzpomínce mě inspiroval – Honza Pražák promine – Honza Pražák.
Bylo to v době, kdy má studentská léta definitivně skončila a kdy jsem se už věnoval aktivitám, které by mohly méně informovanému a světa méně znalému člověku připomínat práci. Režim byl takový, že jsem se ráno probudil, nasnídal, někdy i ty zuby, když byl čas, a následně vyrazil, abych byl před sedmou na svém tehdejším pracovišti.
Protože bylo zrovna léto a tím pádem prázdniny, byl jsem povětšinou doma sám. Čas od času mi dělala společnost má nevlastní sestra, ovšem s ohledem na rozdílný přístup k životu jsme se potkávali maximálně brzy ráno.
Toho dne jsem dopoledne pilně pracoval, až jsem dospěl k bodu, kdy mi bylo jasné, že by bylo dobré se najíst. I opustil jsem své pracoviště, vydal se domů (bylo to necelých deset minut volné chůze pana starosty na nedělní vycházce s panem sekčním šéfem nebo osm minut ostré gestapácké chůze), kde jsem si vyrobil něco s jistou dávkou tolerance poživatelného, to snědl, trochu se protáhl a rozhodl se vyrazit zpět za plněním pracovních povinností.
Plán byl takový, že se přezuji do bot, vezmu klíče, zabouchnu dveře, zamknu a vyrazím. Realizace v jednom bodě selhala. A vy už víte, ve kterém.
Boty nazuty, dveře zabouchnuty, chystám se zamknout, sahám tedy do kapsy pro klíče, leč ouha! Klíče jaksi leží na botníku a mezi mnou a nimi jsou zabouchnuté dveře.
První nápad zkusit dveře prokopnout jsem vzdal hned, neboť k něčemu takovému nemám povahu, navíc bych musel objednat nové dveře a kdo ví, jak dlouho by jejich výměna trvala. Následně jsem si uvědomil, že mám dvě možnosti.
První z nich byla dělat jakoby nic, odejít pilně pracovat a po návratu z práce trpělivě čekat přede dveřmi, než se sestra vrátí. Myšlenka to nebyla z nejhorších, zhavarovala však v tom, že časový úsek, kdy se mohla sestra vrátit, byl neurčitý a neplánovatelný.
Čili existovala pouze druhá možnost, a ta se stala tou první. Zazvonit u sousedů, mít štěstí, že bude u nich někdo doma, projít na jejich balkon, zapomenout na chvíli na své závratě a přelézt z jednoho balkonu na druhý.
Zamyslel jsem se a protože se mi to líbilo, zamyslel jsem se ještě jednou, a vyšlo mi, že není čas na falešné hrdinství. I přešel jsem chodbou k vedlejšímu bytu a zazvonil.
Paní sousedka byla naštěstí doma, vyslechla mou prosbu a provedla mě bytem až na balkon. Uvědomil jsem si, ze pro úspěch této mise se nesmím za žádných okolností dívat dolů, jinak si užiji volný pád okolo šesti poschodí plus zvýšeného přízemí a nikdy už nikomu neprozradím nic nového o ježkovi. Paní sousedka přinesla židli, abych si na ni stoupl. To jsem učinil, pak jednu nohu na její zábradlí, otočit se okolo zdi mezi balkony, druhou nohu na naše zábradlí, zjistit, že jediné, čeho se můžu chytit, jsou prádelní šňůry, chytit se jich, přenést i první nohu na naše zábradlí, naklonit se správným způsobem a skočit na podlahu našeho balkonu. Pak mírně zatlačit na dveře u ložnice, které byly jen přivřené, projít bytem, vzít si klíče a dál pokračovat podle původního plánu.
Naštěstí se mi to tenkrát podařilo k maximální spokojenosti. To je mimo jiné jeden z důvodů, proč si dávám pozor, abych měl za všech okolností přehled o tom, kde mám klíče. Ale o tom až někdy jindy.
