Mezi cestujícími, které potkávám, se vyskytují takoví, které začínám potkávat pravidelně. A aniž bych to nějak plánoval, časem si na sebe navzájem zvykneme a minimálně se ve vagónu metra pozdravíme.
Protože domů z práce jezdívám v různé časy, je jasné, že potkat někoho konkrétního častěji je kolikrát oříšek. Ale i tady se to někdy podaří.
Taková asi osmiletá holčička, pusu věčně od ucha k uchu, s velkýma zvědavýma očima. Většinou v doprovodu maminky, na které je taky vidět, že pro nějakou tu srandu nejde daleko a že životem neprochází, ale přímo baletí s úsměvem.
Holčička mívala vlásky do půli pasu, když najednou přišla ostříhaná jenom po ramena. A nedoprovázela ji maminka, ale teta.
Ta ostatně příbuznost nezapřela, bylo na ní stejně vidět nejen, že to s dětmi a i s touto neteří umí, navíc i to, že má smysl pro legraci.
„A maminka mi pak ostříhala vlásky, teto,“ řekla holčička a upřela na dotyčnou svůj sugestivní pohled.
„Aha,“ řekla teta s úsměvem i se smíchem v hlase, „a proč ti vlastně maminka ty vlásky ostříhala, Terezko?“
„Hm,“ udělala holčička, pak se opatrně rozhlédla a tak významně, že to nemohl nikdo neslyšet, se zeptala: „A neprozradíš to, teto?“
„Neprozradím, čestný tetovský,“ mrkla na ni teta.
„Mně ty vlásky totiž,“ sdělovala holčička důležitě, „vadily při kakání.“
„Počkej,“ opáčila teta udiveně, „jak to spolu souvisí?“
Holčička si dala do pusy špičku ukazováku, pak se rozhlédla, něco si zabroukala a pak dodala větu, která tetu, a nutno dodat, že nejen ji, dokonale odbourala:
„Já jsem měla ty vlásky vždycky umazaný od hovínek.“
A protože přijela souprava, na kterou jsem čekal, a obě nastoupily do jiného vagónu, tak si musím zbytek příběhu pro dnešek odpustit.
