Jestliže některé zákony opravdu fungují, jsou to ty od Murphyho. Jsou lidé, kteří jim nevěří, já si jejich platnost ověřuji poměrně pravidelně.
Byl krásný jarní nebo letní (o to se dodnes vedou spory) den a já jsem se, jako každý jiný pracovní den, vydal, jako každý slušný člověk, na oběd do nedaleké restaurace. Leč nemělo to být jen tak jednoduché.
Už od rána jsem totiž cítil, že moje vnitřní orgány, zejména pak střeva, se mnou hrají Člověče, nezlob se, a to v nejvyšší obtížnosti. Do restaurace jsem tak nevcházel krokem šviháka, nýbrž seniorskou šouravou chůzí.
Přesto jsem se uvelebil u stolu, servírce dřívějšího data narození a kyprých tvarů sdělil své jídelní přání, obdržel jak polévku, tak i hlavní jídlo, a to vše do sebe postupně nasoukal. Moje velejemná střevní peristaltika mi sice dávala najevo, že se každou chvíli začne bouřit, ale rozhodl jsem se toto varování ignorovat. Inu, ajťák nedbá na varování, zajímají ho pouze opravdové chyby.
Nebudu popisovat jednotlivá sousta, najednou jsem měl talíř prázdný, téže servírce dřívějšího data narození a kyprých tvarů předal část své hotovosti, a vzhledem k tomu, že obsah mých střev již zakládal odborovou organizaci, jsem si to po dobrém rozmyšlení a v celkem dobrém rozmaru namířil k místním toaletám.
Bystřejší už vědí. Našel jsem příslušnou kabinku, zavřel dveře a takové zamykací cvakátko přetočil ze svislé do vodorovné polohy, čímž jsem dveře uzamkl. Nyní mi již nic nebránilo v tom, abych se uvelebil na plastové prkýnko na keramické míse a následně vyprázdnil své útroby.
Opět nebudu zdržovat podrobnostmi a přeskočím některé bezvýznamné detaily, jako třeba že jsem si v jednu konkrétní chvíli vzpomenul na dokument o dopadu bomby na Hirošimu, a navážu poté, kdy jsem se, po splnění nezbytně nutných hygienických úkonů, chtěl vydat z kabinky ven.
Nešlo to.
Takové to cvakátko, které zapříčinilo uzamčení dveří, setrvávalo ve vodorovné poloze a odolávalo všem mým pokusům o jeho otočení do polohy svislé.
Nejdříve jsem se zamyslel, a protože se mi to líbilo, i když situace, ve které jsem se nacházel, se mi ze zcela pochopitelných důvodů nelíbila, zamyslel jsem se ještě jednou. Pokus o vyražení dveří ramenem nebo kopnutím, jsem vzdal z toho důvodu, že omezený prostor mi nedával možnost se pořádně rozmáchnout.
Druhá možnost, která mě napadla, byla zkusit někomu zavolat. Jenže jsem ji hned zaplašil. Dveře jsou bezpochyby a nepochybně uzamčeny zevnitř, jak by mi mohl někdo pomoci z druhé strany?
Následně mě napadlo asi sedm velmi realistických scénářů, kupodivu ani jeden z nich nekončil dobře. A jak to už bývá, ta nejlepší věc napadne člověka v tu nejpříhodnější chvíli.
Vedle keramické mísy se totiž nacházela štětka. Nebojte se, nemám teď na mysli provozovatelku údajně nejstaršího řemesla (i když lovci mamutů prý ve skutečnosti vypadali úplně jinak), nýbrž zařízení sloužící k očistě toaletní mísy.
A tato štětka měla v rukojeti takový otvor oválného tvaru, který mohl posloužit jako správné očko.
Uchopil jsem tedy rukojeť té štětky (pořád myslím čistící věc, jasné?) a u dveří jsem zkusil štětčí otvor nasadit na neposlušné cvakátko. A pak se o štětku opřít a cvakátko narovnat.
Pomohlo to.
Cvakátko se pomalu a téměř uraženě vrátilo do svislé polohy.
Dveře se mi povedlo otevřít.
Vypadl jsem z oné místnosti a lapal po dechu. V nejbližším umyvadle jsem se uvedl do hygienicky přijatelnějšího stavu a mohl se vypotácet ven a pokračovat ve svých původních plánech.
Z uvěznění mě tedy vysvobodila štětka.
