Opatrně jsem zaparkoval o dvě ulice dál, než kam jsem měl přijít. Snažil jsem se jít nenápadně, ale bylo mi jasné, že nervozita na mně vidět je.
Řada betonových garáží s plechovými vraty. Všechny garáže podle jednoho mustru. Vrata se střídají v modré a tmavě červené barvě, přičemž obě barvy jsou přibližně stejně vybledlé.
Garáž, kterou hledám, je čtvrtá od konce. Opatrně se rozhlédnu a když je mi jasné, že žádné nebezpečí snad nehrozí, sevřu kliku. Pak stačí zatáhnout a vrata se pomalu a neochotně otevírají.
Vím, co uvnitř uvidím.
Přesněji řečeno vím, koho tam uvidím.
Musím přiznat, že scéna je připravena naprosto dokonale. Světlo zvenku vnikne dovnitř a odhalí jednu polovinu vnitřního prostoru garáže.
A úplně vzadu u zdi ne zrovna pohodlně na jakémsi divném bazmeku sedí Samantha.
Sedí tam dost nedobrovolně. I tak nepřipravený jedinec jako já lehce pozná, že má nohy omotané nějakým kabelem, ruce zkroucené za zády a může být jen v jedné pozici.
„Ahoj, Samantho,“ pronesu rádoby nenuceně. Samantha neodpoví, jen zakroutí hlavou a cukne s ní směrem od sebe doleva.
„No tak to je dost, že jsi přišel,“ ozve se podivný chlapský hlas z míst, která pořád zůstávají ve stínu.
„Přišel,“ říkám a dodávám: „Jen nevím, proč jsem měl přijít zrovna sem a proč je tu Samantha.“
„To se divím, že to nevíš,“ promluví hlas ve stínu. „Asi ti to budu muset popsat. Tady madam měla manžela, který se u mě zadlužil. A když jsem se začal shánět po svých penězích, najednou byl mrtvej. Už chápeš?“
„Ne,“ pronesu, protože to je pravda.
„Prostě chci svoje prachy nazpátek, to je všechno.“
„A co s tím mám dělat já?“
„Vysvětlíš tady madam, že má jednu možnost, a to sehnat ty prachy. Jinak ji odkrouhnu. Už chápeš?“
„Pořád nechápu,“ přiznávám. „Samantha ti přece nic nedluží. Dluh měl u tebe její manžel. Ten je mrtvý, tak by ses měl srovnat s tím, že prachy jsou v prachu.“
„Ty seš vážně hroznej vůl,“ zavrčí ten neznámý. „Takže ještě jednou. Jejímu starýmu jsem půjčil tři čtvrtě míče. A pak byl najednou mrtvej a o prachách nikdo nic nevěděl. A panička se někam vypařila. Můžu za to, že jsem ji našel až teď? Nechtěla si nechat vysvětlit, že by měla srovnat dluh svého starého.“
„Počkej,“ začínají se mi nějak spojovat detaily, „proč jsi mu vlastně ty peníze půjčoval? Nebyl to nějaký kšeft, který dohodl Burák?“
„Nejsi blbej,“ zní hlas ze stínu uznale. „Jo, Burák mě s jejím starým seznámil.“
„A proč si nejdeš pro peníze za Burákem?“ nahazuji.
„Co bych s ním dělal?“ diví se. „Smlouvu jsem sepsal s jejím starým, ne s Burákem.“
Dívám se na Samanthu a v jejích očích vidím kombinaci smutku a zoufalství.
„Tři čtvrtě mega?“ ptám se a hned navazuji: „To jako čekáš, že sáhne do kapsy a vytáhne tolik peněz najednou?“
„Hm,“ odpoví mi po chvíli. „Na tom něco je.“
„A proč jsi vůbec chtěl, abych přišel já?“
„Jsi přece její velký ochránce. Burák si postěžoval, žes mu něco udělal s rukou.“
Natáhnu se a udělám krok k místu, kde sedí Samantha.
„Hej, hej, hej, hej,“ ozve se ze stínu. „Tohle nezkoušej. Hezky zůstaň, kde jsi.“
„Nemůžeš se mi ukázat?“ měním taktiku. „Není slušné, když se mnou mluvíš a já tě nevidím.“
„Jak chceš,“ ozve se hlas a pak slyším v místech, odkud hlas přicházel, krok. Postava přejde do pološera a já pomalu rozeznávám, kdo to je.
„Moment,“ říkám. „Ty jsi Jirka Doner. Tvého bráchu Rudu Burák taky šikanoval.“
„To opravdu jsem,“ odpovídá Jirka Doner. Je o půl hlavy vyšší než já, v tom ale problém není. Vzhledem k jeho statnosti dopředu vím jednu věc. Fyzicky na něj nemám. Pokud dojde ke střetu, s nejvyšší pravděpodobností jej odskáču. Leda, že by se mi povedl nějaký moment překvapení. A vzhledem k omezenému prostoru to moc dobře nevypadá.
„Měl bys být naštvaný na Buráka a ne na toho mrtvého,“ říkám pomalu. „Burák ti šikanoval bráchu, ten mrtvý ne.“
„Bráchu jo,“ uznává Jirka, „mě ne. Já jsem Burákovi namlátil a přelomil jsem mu nosní přepážku. Ale to je teď vedlejší. Chci svoje prachy.“
Dívám se na něj a zároveň periferním viděním hodnotím vybavení garáže. Napadají mě pouze dvě slova. Nic moc.
Nezbývá mi, než hrát o čas.
„A co čekáš?“ zeptám se. „Já tolik peněz u sebe nemám. Samantha nejspíš taky ne. Tím, že ji zabiješ, peníze nezískáš.“
Jirka si významně pohazuje s nožem, jehož více než dvaceticentimetrová čepel vůbec nepůsobí přívětivě. Chvíli se dívá na mě, chvíli na Samanthu.
„Zabiju vás oba,“ pronese po chvíli klidně. „Nejdřív ji,“ ukáže na Samanthu, „aby ses na to mohl koukat a užít si to. A pak si s maximální rozkoší vychutnám to, že zabiju tebe.“
„A zůstaneš bez peněz,“ připomínám mu.
Udělá ke mně ještě jeden krok. „Nezůstanu,“ pronese a ve tváři se mu objeví dost nechutný škleb. „Tvoji mrtvolu předhodím Burákovi. Vypsal na tebe dost vysokou odměnu.“
Asi mi to má lichotit, ale já se rozhodně umírat nechystám.
„Jak myslíš,“ říkám se strojeným klidem.
Moje možnosti nejsou velké, ale jsou tu.
Budu mít jen jednu příležitost a musím využít moment překvapení.
