Doktor Suchárek bezmocně hleděl na pacienta Vojtěcha Kulíška. „To mi řekněte,“ zeptal se, „proč chcete kompletní prohlídku, když jste na té pravidelné byl před dvěma měsíci?“
„Vy to, pane doktore, nechápete,“ prohlásil Vojtěch Kulíšek, „ale já viděl na vlastní oči starého Bendu! Víte, co to znamená?“
„To nevím,“ konstatoval doktor Suchárek.
„To bylo tak,“ začal vyprávět Vojtěch Kulíšek, „když skončila druhá světová, byl mezi těmi, kdo se vrátili z fronty, i starý Benda. Tenkrát ještě nebyl starý, pochopitelně. Nikdo neví, co za války dělal, protože byl odmalička nemehlo a lempl. Zdejší fabrika na lojové svíce byla jedna z těch, které šly hned v první vlně do znárodnění, načež bylo potřeba sehnat lidi, každého, kdo měl aspoň dvě ruce, dvě nohy a aspoň jednu hlavu. Tak nastoupil i starý Benda.“
„Rozumím,“ odpověděl doktor Suchárek, „a co bylo dál?“
„No co by,“ vyprávěl Kulíšek, „starý Benda byl stejný lempl, flákač a netáhlo jako vždycky. Nakonec skončil jako obsluha koštěte. A ani tam si nevedl nejlépe, protože dokázal během jedné šichty dvě košťata zlomit a jedno ztratit. Už to vypadalo, že dostane padáka, když přišel únorový převrat a někdo zjistil, že starý Benda je aktivní svazák. I tak byly jeho pracovní výsledky mizerné, co aspoň vím od svého táty, který byl právě po únorovém převratu dosazen do pozice ředitele fabriky na lojové svíce. Bendovo štěstí bylo, že z něj administrativním omylem udělali mistra. Tím měl být Láďa Beránek, ale jejich vedoucí se překoukl a povýšení napsal do dokumentů Bendovi. Když se na to přišlo, byl Benda uklizen do pozice, kde nemohl škodit a Beránek se stal mistrem podle původního plánu.
Bendovi to pomohlo i společensky. Dlouho si nemohl najít ženskou, protože která by chtěla chlapa, který je nemotorná obsluha koštěte, že jo. Ale jako mistr ve fabrice už zněl zajímavěji, tak nakonec sbalil Alžbětu Broukalovou. Dokonce měli spolu i syna, který se vyučil dlaždičem. Starý Benda mu sice nadával, že se syn nad něj svým vzděláním vyvyšuje, ale mladému to bylo ve finále jedno. Vydláždil všechny chodníky v půlce okresu a byl za fachmana, na kterého je spoleh.
Pak se stalo to, že se starý Benda jednou se synem pohádali a starý Benda se šel do hospody ožrat. Nakonec byl jak hovado, takže nebylo divu, že domů nešel vůbec rovně, ale naopak velmi vratce. Nohy mu přestávaly vlivem alkoholu sloužit, takže si nedobrovolně ustlal na silnici. Na potvoru šlo zrovna o tu noc, kdy nás přijelo navštívit pět spřátelených armád ze zemí Varšavské smlouvy. A zrovna po silnici, na které starý Benda, zmožený alkoholem, ležel, jel tank plný krasnoarmějců. A asi měli špatný výhled z vozidla, protože starého Bendu přejeli. A ten, přestože mu to politicky myslelo, to nepřežil.
Do pitevní zprávy se napsalo celkové selhání organismu, Benda měl tenkrát jako vůbec první na okrese kremaci a ve fabrice jeho konec bujaře oslavovali. Ale stalo se něco jiného. Starý Benda se začal vždycky v noci z dvacátého na jedenadvacátého srpna v místech, kde došlo k jeho osudovému střetu s krasnoarmějským tankem, zjevovat. A kdo ho tam uviděl, do týdne umřel. A včera v noci jsem ho tam viděl i já.“
Doktoru Suchárkovi se Kulíškův příběh zdál přitažený za vlasy, nicméně pacienta kompletně vyšetřil, aby nakonec konstatoval: „Pane Kulíšku, vy jste nejzdravější člověk, kterého jsem kdy viděl. Vy tu budete minimálně do osmdesáti, jestli ne do sta let. Nemáte se čeho bát a smrti už vůbec ne.“ S těmito slovy se s Kulíškem rozloučil, aniž by věděl, že je posledním člověkem, který s ním mluvil.
Vojtěch Kulíšek se vydal na cestu domů. Z toho, co mu lékař řekl, by normálně měl radost, ale přece jenom starého Bendu viděl a věštba je věštba. Nebylo tedy divu, že se do svých myšlenek pohroužil tak hluboce, že přestal vnímat své okolí. Nevšiml si ani, že vstoupil do kolejiště rovnou do trasy nákladnímu vlaku o třech lokomotivách a dvaašedesáti vagónech. Strojvedoucí sice použil tu nejúčinnější brzdu, kterou měl k dispozici, ale střetu už nezabránil. Kulíškovo tělo vymotávali záchranáři z prostoru mezi třetí lokomotivou a prvním vagónem.
„Tak zdravý člověk,“ vrtěl hlavou doktor Suchárek, „mohl tu být tak dlouho a nechá se přejet vlakem. A svádět to bude na starého Bendu, tomu opravdu nerozumím.“ Smutně vyřadil Vojtěcha Kulíška z kartotéky a umínil si, že se někdy v budoucnu na starého Bendu poptá místních pamětníků.
