Není to bohužel tak, že bych byl vždy hrdinou bez záporných vlastností, i když na někoho tak můžu působit.
Už jsem v minulosti uvedl, že jsem trpěl strachem ze psů, a to poměrně dost dlouho. Nyní je třeba poodhalit další šmouhu na mém téměř dokonale čistém profilu téměř ukázkového čítankového hrdiny, za kterého mě občas někteří pokládají.
Tato šmouha je tak silná, že mě diskvalifikuje ze společenství všech pravověrných Čechů, Moravanů, Slezanů, Chodů, Valachů, Hanáků, Lachů a ostatních. Je to mnohem horší společenské stigma, než kdybych byl příznivcem Miloše Zemana nebo posluchačem skupiny Traband. Je to vlastnost, kterou mi opravdu nikdo nezávidí.
Nejsem houbař.
Příšerné, říkáte si zcela jistě. Nemožné, voláte a lomíte při tom rukama. Skandál, křičíte a dychtivě hledáte pochodně. Šok, konstatujete a hledáte kontakt na svého osobního hrobníka.
Je to tak.
Jsem nehoubař v národě houbařů.
Když už se někdy dostanu do lesa, vnímám jen cestu, kterou jdu, možná nějaký poutavý strom či jinou unikátní rostlinu. Nechodím s hlavou skloněnou k zemi, abych každou chvíli radostně halekal „Mám! Další! No to je úlovek!“ a jiné. Jsem tak naprosto exemplární afroamerická ovce českého národa.
Přitom co si vzpomínám, byly doby, kdy prabáby našich prabáb byly ještě dětmi a můj osud vypadal úplně jinak. Pravidelně jsem byl ráno buzen ještě za tmy, abych nejpozději za rozbřesku (Hleďme ho!) stál na okraji lesa a v okamžiku, kdy se první ranní paprsek dotkne stromů, byl připraven do lesa vběhnout, dobývat a plenit.
Leč veškeré pokusy probudit ve mně lovce sběrače byly marné. Tam, kde ostatní členové výpravy po několika hodinách doslova padali pod koši plnými hub, většinou jedlých, jsem já hrdě ukazoval tři nalezené kousky, z nichž první dva byly odhozeny coby nejedlé a ten třetí taky.
„Cože? Ty nesbíráš houby?“ divil se před nějakými patnácti lety můj americký lektor, který k nám přiletěl poučen z předchozích nezdarů, že letí do země, kde každý obyvatel a) jezdí na kole, b) hraje volejbal a c) sbírá houby. Setkání se mnou jeho stereotypní představy závažně nabouralo.
Každý rok, zejména během léta a podzimu, se snažím uniknout zprávám o tom, kde kdy kdo a jak našel kolik hub, fotkám prádelních košů naplněných po okraj s poznámkou, že jde o úlovek nasbíraný během obědové pauzy, a dalším houbařským chloubám. Zejména poté, co se pravidelně na titulních stránkách novin objeví obrázky hub a slovo „Rostou!“ To je totiž ta chvíle, kdy většina Čechů přestane vnímat rizika ekologických katastrof, hrozby válek a jiné, protože nic není důležitějšího než to, že rostou houby.
Proto se nuceně vyhýbám i houbařským debatám a otázkám na to, kdo kolik našel hub a jestli vůbec nějaké. Vím, že moje odpověď, že jsem už několik desítek let žádnou houbu nenašel, mě bezpečně z jakékoli komunity diskvalifikuje. Přitom už nestihnu dodat, že je to dáno nejen tím, že nevím, které houby se vlastně sbírají, taky tím, že je neumím hledat.
Jediné, co mě potěší, je pak začátek zimy, kdy se houbaři přestanou chlubit svými úlovky a já mohu na své společenské stigma na pár měsíců zapomenout.
