Jsou příběhy, které zde čtenářům a čtenářkám k uvěření předkládám, které jsou typicky valašské. A pak jsou příběhy, které se tradují ve více oblastech a variantách. Tento je jedním z té druhé skupiny.
Typicky valašský příběh se pozná v prvé řadě podle toho, že jej vypravuje Valašský Bard, například já. A i příběh, který znají třeba na Moravském Slovácku, může mít svou valašskou variantu. A tu opět může vyprávět pravý a nefalšovaný Valašský Bard.
Mezi valašskými kopci je jeden, který je tak od větrů, které krajem vanou, tak ošlehaný, že dostal jméno Šlahorka. Pod ním měl chalupu pytlák, který měl nejlepší mušku v celém okolí. Pokaždé trefil zvíře, které trefit potřeboval.
Pytlák byl zároveň rozumný, a tak střílel jen tolik zvěře, kolik mu stačilo, aby v lesích nějaká další zvěř zůstala.
Jenom jedno zvíře nikdy ani za nic netrefil. Pravidelně se mu stávalo, že šel lesem a na jednom pařezu uviděl sedět černého zajíce. Zkusil na něj namířit, ale jak zasadil flintu do ramene, ruce se mu roztřásly tak, že nebyl schopen vystřelit.
Chudák byl z toho smutný. Netěšilo ho, že skolil krásného srnce, ze kterého si uvařil vynikající guláš. Netěšil ho ani statný jelen osmnácterák. Ten zajíc mu nedával klidu.
Pak zase nastala noc, kdy se pytlák vydal na lov. Měsíc byl v úplňku a všechno bylo krásně vidět. Pytlák se rozhlížel po zvěři, když tu náhle zase uviděl toho černého zajíce, jak sedí na pařezu. „Teď už mi neutečeš,“ pomyslel si pytlák, pomalu a opatrně si připravil flintu a zamířil. Chtěl vystřelit dříve, než se mu roztřesou ruce.
Jenže zrovna v té chvíli zajíc promluvil lidským hlasem. „Nestřílej po mně!“ zvolal smutně. Pytlák se tak lekl, že zavadil prstem o spoušť a vystřelil. Sám při tom omdlel. Když přišel k sobě, hledal zajíce, o kterém si byl jistý, že ho zastřelil, ale nikde po něm nebylo ani stopy. Pařez vypadal jako obyčejný pařez, na kterém nikdy žádný zajíc, natož černý, ani omylem neseděl.
Pytlák byl z té situace celý pryč, radost z lovu ho nadobro opustila, vrátil se domů a několik dní nevylezl z chalupy. Až zase za měsíc při úplňku. Tentokrát se mu dařilo. Trefil pěkného srnce i dobře vypaseného divočáka.
Jak táhl svůj úlovek domů, přidal se k němu jakýsi neznámý. Šli mezi stromy, kam měsíční světlo nedopadalo. Pytlák strach neměl, ale z přítomnosti neznámého jej přepadala úzkost. Neznámý šel vedle něj a mlčel. Pytláka mrzelo, že si ho nemůže prohlédnout.
Až když vyšli z lesa a dostali se na osvětlenou louku, se pytlák po neznámém ohlédl a uviděl, že neznámému chybí kus obličeje. A v tu chvíli ten neznámý promluvil:
„Abys věděl, já jsem ten zajíc, kterého jsi střelil. Už nikdy nechoď do lesa s flintou, jinak se ti zle povede.“
Pytlák došel domů ani nevěděl jak. Flintu prý hned další den prodal a na pytlačení do smrti ani nepomyslel.
