Na devadesátá léta se nejlépe vzpomíná s poslechem tehdejší hudby. Moje přehledy jsou velmi stručné a předem upozorňuji, že toho, co mě v dané dekádě oslovilo, bylo a je mnohem více.
Mé dnešní nostalgické ohlédnutí za devadesátkami tak bude takový pelmel typu „každý pes jiná ves.“ Doufám, že to nebude na škodu, nostalgici možná zavzpomínají a méně informovaní se možná dozvědí něco nového.
Začnu skupinou Green Jelly, která se nejprve proslavila loutkovým klipem písně o třech čunících (a jejich verze je o několik kategorií lepší než variace na totéž téma od jednoho nositele Putinovy placky). Pro začátek dnešního vzpomínání jsem si vybral otevírací kousek z jejich alba 333. Upozorňuji předem, že kdo je slabší povaha, tomu to ustřelí květák.
V devadesátkách se začal prosazovat jev, kdy se spojovaly zdánlivě nekompatibilní žánry, typicky rock a rap, rock a disco, atp. Tomuto jevu se začalo souhrnně říkat crossover, neboli hezky česky krosour. Jedni z jeho nejvýraznějších reprezentantů jsou legendární HeadCrash:
Dog Eat Dog je skupina, která vycházela z punku (a na rytmice to bylo znát); jejich nejlepším albem bylo Play Games z roku 1996. Z něj jsem vybral tuto hodně dobrou ukázku:
Dalšími, kdo své nejlepší kousky vydal v devadesátkách, jsou severoirští Therapy?. Z jejich druhého alba Troublegum z roku 1994 jsem si dovolil přispět tímto kouskem:
Na závěr svého závěrečného povídání jsem si ponechal skupinu, k níž mám asi nejvíc ambivalentní postoj. Na jednu stranu nerozumím jejich levičáckým postojům, na druhou stranu se rád nechávám unášet jejich melodickými nápady a silnými kytarovými linkami. Nejde o nikoho jiného než o Manic Street Preachers:
V devadesátkách vznikly tuny a tuny výborné hudby, o které by se dalo psát neuvěřitelně dlouho. Proto si dovoluji skromně konstatovat, že tenkrát opravdu bylo líp.
