Když už jsem v minulosti zdejšímu p. t. čtenářstvu představil a přiblížil Dropa, je nejvyšší čas představit a přiblížit postavu neméně svéráznou, ba v mnohém svéráznější.
Byli jsme krátce vysokoškoláci a já konkrétně na spoustu věcí koukal jako Ondřej Kolář na míč. Otevřel se mi úplně nový jiný svět a ten svět mě pohltil.
Jednoho večera, vidím to jak před dvěma týdny, se konala slavnostní imatrikulace. I nasoukali jsme se do obleků (dokonce i já, který nejsem oblekový typ), kolegyně do šatů a sešli jsme se v jednom velkém sále všichni z prvního ročníku.
Po úvodním projevu došlo k následující výzvě:
„A nyní prosím zástupce studentů, pana N., aby přednesl imatrikulační slib.“
Mezi námi se zvedl a důstojným krokem ke kecpultu došel výrazný jedinec. Výrazný prostorově i tím, že jako jediný z mužské části si ponechal minimálně čtyřdenní strniště.
„Bacha na něj,“ šťouchl do mě loktem kolega po mé levé ruce, „tohle je největší frajer z fakulty.“
Nezdálo se mi to moc pravděpodobné, poněvadž zmíněný výrazný jedinec deklamoval imatrikulační slib přednesem, že i Rudolf Hrušínský (pan doktor, co se rád kochal) by zbledl závistí. Ovšem několik následujících let mě přesvědčilo, že kolega se nemýlil, naopak se ještě v hodnocení slibujícího krotil.
Zmíněného jedince jsem měl pak tu čest potkávat pravidelně téměř denně. Ve finále jsem mohl konstatovat, že jeho svět je příliš velký bizár i na mne, a to už je co říct.
Jako první jsem se dověděl, že pochází z nějaké vesnice poblíž Šluknova nebo Varnsdorfu. Jméno té vesnice mi řekl několikrát a já je pokaždé do dvou minut zapomněl. Jako druhé mě překvapilo, že navzdory svému zjevu je o téměř půl roku mladší než já. A jako třetí, že během několika málo dní znal všechny liberecké hospody a čím horší kategorie, tím lépe ji znal.
Každé pondělí večer se odehrávala přednáška, společná pro celý první ročník. Není proto divu, že se odehrávala ve velmi velkém přednáškovém sále, kde se řady židlí postupně zvedaly od malého pódia nahoru. Postupně jsem si to šinul co nejvýše, abych si vybral místo s dobrým výhledem, když v úplně nejvyšší řadě vykoukla hlava člověka, co přes nějakých osm židlí ležel na břiše a zahartusil: „Co je?“ Ano, bystřejší už to pochopili, byl to výše zmíněný recitátor slibu. Celou přednášku absolvoval takhle v leže a výše zmíněný kolega mě upozornil, že tento způsob absolvování přednášky by nikomu dalšímu kromě něj neprošel.
O několik týdnů později při téže přednášce přerušil pedagog výklad, zahleděl se někam do řad nás studentů a s mrtvolným klidem prohlásil:
„Pane Kvasile, jestli vás můj výklad nebaví, nikdo vás nenutí tu sedět.“
Není potřeba zdůrazňovat, že oči všech nás studentů se otočily ke zmíněnému Kvasilovi. Ten měl najednou obličej rudý tak, že kdyby si stoupl před čínskou vlajku, měl by dokonalé maskování. Ovšem scéna pokračovala, neboť se hlasově projevil zmíněný student N.:
„Kvasile, vypadni a hned!“ zvolal.
Oslovený Kvasil, stále rudý, sklopil hlavu, sesbíral své věci a opravdu přednáškový sál opustil. A pedagog mohl pokračovat ve svém poutavém výkladu.
Bylo jasné, že je pouze otázkou času, kdy se se studentem N. seznámím blíže. A stalo se tak o několik dalších měsíců později, kdy už jsem věděl, že je všeobecně, a to i mezi pedagogy, znám pod přezdívkou Xavon. Při jednom posezení v podniku veřejného stravování, kde seděla naše skupina informatiků, si k nám přisedl a aniž by kohokoli z nás znal, okamžitě se dal se všemi do řeči. Dokonce i se mnou a byl jedním z mála, komu se mne, proslulého introverta, podařilo aspoň trochu rozmluvit. A o něco později mě z neznámého důvodu učinil svým kamarádem. Proto jsem mohl být svědkem dalších jeho excesů.
Jako například při velmi zajímavé přednášce z vývojové psychologie, kdy přednášející zmínila film, ve kterém bylo znázorněno téma, které bylo předmětem uvedené přednášky, načež dodala, že zmíněný film byl vysílán minulou sobotu, kdy jsme jej mohli zhlédnout. Všichni jsme tak nějak pokyvovali hlavami, že jsme jej zhlédnout mohli, leč z nejrůznějších důvodů nezhlédli. Jen Xavon potřeboval dát své nezhlédnutí daného filmu najevo naplno. Proto se přednáškovým sálem rozlehl jeho zvučný hlas:
„Já jsem ten film neviděl, já jsem zrovna tou dobou masturboval.“
Reakce všech byla naprosto očekávaná.
K studentskému životu patří jistá forma bohémství. Jenže buďte bohémem, když poté, co zaplatíte nezbytně nutné výdaje, jako je kolejné a stravné, zjistíte, že do kapsy máte poměrně hluboko. I proto jsme se neustále snažili hledat nějaký ten přivýdělek. Leckdy jsme i našli, až na ten den, kdy si toto hledání vzal na starosti osobně Xavon.
Nyní lehce odbočím. Na jedné akci v Goletu, což byl rockový klub na Tržním náměstí, se Hadr (tuto přezdívku získal díky tomu, že byl kdykoli a kdekoli schopen se s kýmkoli o čemkoli hádat) seznámil s podivnou ženštinou neurčitého věku a pohlaví (s ohledem na to, že jsem ji posléze viděl za denního světla, neměl jsem sebemenší úmysl zmíněné neurčité hodnoty zkoumat). Ta s sebou měla svoji podivnou a lehce švihlou kámošku, která vypadala, že se zapomněla na Woodstocku. Nuže a do zmíněné kámošky se zamiloval Žabák.
Žabák byl člověk, který v nějakých 10 letech přestal růst. A při seznámení se zmíněnou mu vůbec nevadilo, že jde o ženu, která je o hlavu, krk, ramena a část hrudi až k hornímu okraji ňader vyšší. Nějakou dobu jim to spolu fungovalo a právě do této doby spadá následující historka.
Vyšší slečna přišla mezi nás s tím, že ví o člověku, který shání brigádníky a nabízí jim práci. Na devadesátá léta i slušně placenou. Dali jsme hlavy dohromady a shledali, že to nezní špatně. I Xavon se o tuto možnost zajímal, neboť chodit půl roku v jednom svetru mu sice nevadilo, ovšem když tento jeho svetr začal hrozit, že v dohledné době založí odbory, musel se i on podívat do očí kruté skutečnosti, že bez peněz si náhradní svetr nepořídí. I vydyndal ze slečny telefonní číslo na potenciálního zaměstnavatele a jal se konat.
Zde opět mírná odbočka. Všechny kolejní pokoje byly vybaveny telefony. Ovšem těmi se dalo volat pouze na čísla jiných pokojů, popř. na vrátnici. Rozhodně ne ven nebo dokonce meziměstsky. K tomu sloužily telefonní automaty, které jsem rovněž využíval a ta hromada telefonních karet, které jsem v nich provolal, ještě po letech budila respekt.
Xavon však znal fígl. Půjčil si telefon z vrátnice, nejprve místo čísla koncové linky vytočil nějaký speciální kód a pak spokojeně číslo potenciálního zaměstnavatele. Vrátný se bránil, že jde o zneužití telefonu k soukromým účelům, ale byl nedůstojným způsobem umlčen.
Když došlo ke spojení hovoru a volaný se ohlásil, zahlaholil Xavon:
„Dobrý den, tady Xavon. Máte práci?“
Na druhé straně (neslyšeli jsme to) se patrně ozvala nějaká doplňující otázka, neboť náš mluvčí se suverenitou sobě vlastní odpověděl:
„No Xavon… Teda Jan. Máte tu práci nebo ne?“
Není nutno zdůrazňovat, že k navázání pracovněprávního vztahu nedošlo. Když jsem po několika dnech potkal slečnu, která nám dodala kontakt na potenciálního zaměstnavatele, dověděl jsem se, že zmíněný zaměstnavatel byl z hovoru s naším mluvčím v naprostém šoku a poté, co se dověděl, že byla zprostředkovatelkou kontaktu, ji chtěl nejprve uškrtit, pak vyhnat na Sibiř a pak zase uškrtit.
O Xavonovi by se dalo psát hodně dlouho. Například o tom, jak si všechny stěny svého kolejního pokoje vyzdobil z tehdejších časopisů dostupnými obrázky žen a dívek, které byly tak chudé, že neměly co na sebe (a které nalepil s nebývalou pečlivostí, že nezbyl ani milimetr čtvereční nezakryté stěny) a na vypínač (tedy zařízení, sloužící k pouhému rozsvěcení a zhášení světla) umístil velmi detailní fotografii dámského genitálu. Nebo o tom, jak ve velmi podnapilém stavu ujel s tramvají z jedné konečné zastávky na druhou, kde nebohý stroj zanechal. Nebo o tom, jak… ale to by už byl úplně jiný příběh.
