Nedaleko Hošťálkové se k nebi tyčí kopec zvaný Drastihlava. Je opředen mnoha mýty, legendami a chýry. A většinou ve spojitosti s poklady.
Je to jeden z kopců, do jejichž nitra si zbojníci ukrývali své poklady. Aspoň se to říká a my Valašští Bardi tak máme o čem vyprávět.
Taky se říká, že je ten kopec doslova provrtaný různými chodbami a jeskyněmi a někde hluboko v něm protéká divoká podzemní řeka. A to už jsme u dnešní pověsti.
Do nitra Drastihlavy se totiž vydali dva chlapci. Bylo jim něco okolo dvanácti let, znali pověsti o zbojnících a jejich pokladech a toužili po dobrodružství. Lépe řečeno po dobrodružství toužil hlavně jeden z nich jménem Jura. Druhý, jménem Janek, tak odvážný nebyl, ale nechtěl opustit kamaráda.
Oba lezli po Drastihlavě tak dlouho, až našli díru do země. Vlezli dovnitř a hrabali se hlouběji a hlouběji. Když už lezli dost dlouho, došli do velké jeskyně. A uviděli přesně to, o čem slýchávali v pověstech. Dole skutečně hučela divoká podzemní řeka. Přes ni vedla tenká lávka a na té lávce seděl černý kohout, který si oba chlapce nepřátelsky prohlížel.
Zatímco Jankovi při pohledu na kohouta zdřevěněly nohy tak, že zůstal stát na místě a hlavně koukal kolem sebe, jak by odtud utekl, Jura se zasmál, vběhl na tenkou lávku a kohouta přeskočil. Kupodivu se zdálo, že to kohoutovi ani moc nevadilo.
Jura se dostal na druhý břeh divoké řeky a volal na Janka, ať jde za ním. Janek ale vrtěl hlavou, že na něj raději počká na svojí straně.
Netrvalo dlouho a Jura skutečně našel poklad. Zavýskal a začal si za halenu cpát velké kusy zlata, co se mu jich tam vešlo. Není divu, že poté, co se takhle napěchoval zlatem, se mu zpátky k řece šlo o poznání hůře.
Když už byl u lávky, zavolal na Janka, vytáhl z pod haleny jeden kus zlata a hodil ho Jankovi. Jakmile ten kus zlata přeletěl nad kohoutem, ten se probudil a začal zlověstně křičet. Juru to nevarovalo, vešel na lávku a zkusil zase kohouta překročit. Jenže kohout se nedal, vyskočil Jurovi na hlavu, kloval do něj a drápy se mu snažil vyškrábat oči. Jura se začal bránit, ztratil balanc, přepadl přes okraj lávky a spadl do podzemní řeky. Všechno to zlato, které měl pod halenou, ho stáhlo dolů a už se nad hladinou neukázal.
Janek na to zíral v hrůze, pak se vzpamatoval, otočil a utíkal, co mu síly stačily. Když se dostal ven z Drastihlavy, podíval se a zjistil, že pod halenou má pořád ten kus zlata, který mu Jura hodil. A taky zjistil, že z té hrůzy, kterou v podzemí viděl, mu zbělely všechny vlasy.
Ten kus zlata si Janek ponechal a až se stal dospělým, koupil se za něj pěkný statek.
A poklady v Drastihlavě prý pořád čekají na to, až je přijde vyzvednout člověk čestný, moudrý a statečný.
