Dlouhá léta jsem žil s tím, že jsem naprostý nekuchař. Každý můj pokus o vaření skončil nájezdem hasičů, pojišťovacích likvidátorů a jednou musel dokonce dorazit i statik. Přesto se jeden můj kuchařský pokus stal nezapomenutelným.
Chodili jsme s Radkou už skoro rok a téměř půl roku jsme spolu i bydleli, když se přiblížily její narozeniny. Přemýšlel jsem nad tím, jaký dárek pro ni bude nejlepší, když to Radka rozsekla sama.
„Pozvala jsem na sobotu rodiče,“ koukla na mě významně a dodala: „Jak moje, tak i tvoje.“ Ztuhl jsem: „Víš, Radečko, to asi nebude ten nejlepší nápad. Naposledy se naši tátové málem poprali a mámy si navzájem trhaly halenky.“ „Však právě proto je nejlepší čas to napravit,“ upřela na mě tak sugestivní pohled, který dopředu umlčel všechny mé protesty.
„A ještě mám jeden nápad,“ dodala, když jsem začal zase vypadat příčetně, „co kdybys v sobotu uvařil slavnostní oběd? Byl by to od tebe parádní dárek k těm mým narozeninám.“
Měl jsem pocit, že jsem právě opustil tuto planetu. Já? Vařit? „Ale…, přece…, cože…,“ snažil jsem se něco říct, když se ke mně Radka přivinula a umlčela mě svými rty. Pak se na mě usmála a dodala: „Ty to zvládneš, já ti věřím, pomůže ti to?“ Pak mě zase objala, vykroužila okouzlující úsměv a dodala: „Budu se moc těšit.“
Následující den jsem v práci svolal bojovou poradu se třemi svými kolegyněmi, o kterých vím, že umějí vařit (o těch dalších to zatím nevím). Svěřil jsem se jim s úkolem, který přede mnou stojí. Kolegyně se nejprve zamyslely a pak začaly padat různé návrhy, které jsem musel odmítat s tím, že pokud jsou potřebné více než čtyři ingredience, je to pro mě nezvládnutelná věc.
Dvě kolegyně postupně odešly, až zůstala Věra. Kolegyně ve věku mé mámy, která mě vždycky brala lépe než ostatní; teď se na mě podívala, sjela mě pohledem a pronesla: „Něco s tím uděláme. Umíš uvařit brambory?“
„Když mi řekneš, jak se to dělá,“ pokrčil jsem rameny.
„Aha,“ povzdechla si. „Tak poslouchej.“
O necelou hodinu později jsem od ní odcházel a v poznámkovém bloku jsem měl popsaných šest stránek. Do žil mi vstupoval mírný optimismus.
V sobotu jsem Radce popřál a pak jsem se vrhl na vaření. Podle poznámek jsem začal zpracovávat brambory a maso. To jsem naložil do pekáče a následně do trouby. Po nějaké době mě napadlo, že by bylo dobré maso nějak okořenit, jak jsem měl v poznámkách.
„No jo, koření, kde tu nějaké je?“ bručel jsem a prohledával naše zásoby. Už jsem se smiřoval s tím, že žádné nenajdu, když jsem narazil na plechovou krabičku se zeleným obsahem. Přičichl jsem k tomu a konstatoval, že je to příjemně aromatické. „To bude oregano,“ napadlo mě. Maso jsem tím vydatně okořenil a doufal jsem, že jsem udělal to nejlepší, co se dalo.
Krátce po poledni dorazili mí rodiče a o chvíli později i Radka se svými rodiči. Oba rodičovské páry po sobě vrhaly pohledy plné nedůvěry a ostražitosti.
„Podává se oběd,“ ohlásil jsem a přinesl hrnec s bramborami a mísu s masem. Každý si nandal dle svých představ.
„Nemáš k tomu nějakou omáčku?“ zeptala se moje máma. Zamyslel jsem se a než jsem stihl vymyslet odpověď, vytáhla Radka z lednice tatarku a zachránila tak situaci.
„Solil jsi ty brambory?“ zeptala se Radčina máma. Nemohl jsem si vzpomenout, naštěstí mi opět Radka pomohla. „My solíme málo,“ pronesla, postavila na stůl solničku a nenápadně na mě mrkla.
„To maso je zvláštní,“ konstatoval můj táta. „Není to špatné, ale tuhle příchuť neznám.“ Nikdo další kvalitu jídla nekomentoval.
Když bylo po obědě, konstatoval jsem, že jsem asi svoje první vaření zvládl. Sebral jsem nádobí a šel připravovat kávu a dort, který jsem připravil nepečený tvarohový. Radka mi pomáhala a naši rodiče se přesunuli do obýváku.
Ještě jsme neměli vše připraveno, když jsme z obýváku uslyšeli ohromný smích a zvuky zábavy.
„Magdo, to mi musíš někdy vyprávět ještě jednou,“ volal Radčin táta na mou mámu. „No počkej, Luboši,“ překřikoval ho můj táta. „Až k nám s Lenkou přijedete, tak to uvidíš na vlastní oči,“ a všichni čtyři se váleli smíchy a objímali se jako nejlepší přátelé pod sluncem.
„Cos to dal do toho jídla?“ zeptala se Radka pátravě. „Normálně to koření, které jsem našel tam vzadu,“ ukázal jsem jí. „Jaké koření?“ pozdvihla Radka obočí. „No přece tohle,“ ukázal jsem jí plechovou krabičku a Radka zbledla.
„Ale miláčku, to není koření. To je přece marihuana, ze které vyrábím masti pro babičku,“ a já v tu chvíli ztuhl na maximum. „Krucinál,“ zašeptal jsem. „A já tam toho nasypal opravdu požehnaně.“
Nakonec jsme se rozhodli, že rodičům nic říkat nebudeme. Ostatně můj omyl jim ve finále pomohl. Našli si k sobě navzájem cestu a zapomněli na minulé spory. A pokaždé, když se blížily Radčiny narozeniny, se nenápadně vyptávali na to, jestli se můžou znovu těšit na tu moji specialitu. A i když jsem to už nikdy nezopakoval, o tomto konkrétním obědě se mezi námi vypráví dodnes.
