Kdysi: Typické páteční odpoledne na rozhraní léta, které ještě nechce ustoupit, a podzimu, který se už pomalu hlásí o svá práva. Kolegové se bavili o svých víkendových plánech.
Já pomalu ukládal výsledky svojí práce a přerovnával svou výstavku figurek králíků.
Totiž, kdysi jako dítě jsem měl figurky zvířat z farmy. A mezi nimi byli nejvýraznější králíci. Jednoho z nich jsem si nechal a prošel se mnou všechny školy a nastoupil se mnou i do této práce. Postavil jsem si ho na svůj stůl v kanceláři, což kolegy inspirovalo k tomu, aby mi tu a tam darovali figurku králíka. K tomu dni jsem jich měl po stole rozestavěných více než dvacet.
Do toho telefon. Bára.
„No kde jsi?“ spustila okamžitě, než jsem se stihl ohlásit.
„V práci,“ zamumlal jsem.
„Hoď sebou, ať zase nepřijedeme pozdě,“ ukončila hovor, čímž mi připomněla nejbolestivější myšlenku, totiž na to, že strávíme víkend s jejími rodiči. Když napíšu, že bych raději dělal víkendového figuranta pro začínající zubaře, ani moc nepřehnáním.
„No jo,“ odpověděl jsem tichému telefonu, vypnul počítač, zamával kolegům a vydal se domů. Cesta metrem mě neuklidnila a ani déšť, který se strhl poté, co jsem vylezl na světlo, mi na náladě nepřidal.
Doma jsem jen hodil pracovní tašku do kouta a vytáhl víkendový batoh. Co vlastně potřebuji? Něco na spaní, zubní kartáček, dvě náhradní trička, nějaké ponožky a spodní prádlo a je to.
Stihl jsem to tak akorát, protože od vchodu už na mě zvonila Bára. Nemělo cenu jí cokoli říkat, tak rychle zamknout byt a seběhnout dolů.
Už seděla ve svém Smartu, miniaturním autě jen o něco menším, než jsou golfová vozítka. Motor vrčel a spolu s mým naskočením se auto rozjelo a moje zavření dveří proběhlo souběžně s průjezdem první zatáčkou.
„Ve městě je padesátka,“ upozornil jsem svou přítelkyni.
„Říká kdo?“ zasyčela, podřadila a další zatáčku vzala snad opravdu po dvou kolech.
„Krucinál,“ zaječela a zastavila, „někoho jsem srazila, co to bylo za blbce!“
Po prvním leknutí jsem se vzpamatoval a vyběhl ven před auto. Na zemi skutečně někdo ležel.
„Je vám něco?“ sklonil jsem se k ležícímu, který vypadal, že se nehýbá.
„Kdo to je?“ zavolala na mě Bára od volantu.
„Nevím,“ pokrčil jsem rameny a zkusil vzít ležícího za ruku. Sláva, tep má, takže žije. Jenže co teď?
„Moc se s ním nezdržuj, pospícháme,“ zakřičela Bára. Podařilo se mi otočit sraženého obličejem k sobě a mohl jsem konstatovat, že to je holka.
„Je to nějaká holka,“ řekl jsem, opatrně ležící podebral a pokusil se ji odvést na chodník.
„Nepotřebujete do nemocnice?“ zeptal jsem se.
„Co? Cože? Nemoc… ne,“ zavrtěla hlavou.
„Tady zůstat nemůžete,“ trval jsem na svém.
„Tak co s ní je?“ zakřičela Bára. „Jako jestli se s ní chceš vybavovat, tak na,“ a vzápětí proletěl vzduchem můj batoh, který ještě ani nestačil dopadnout na zem, když Bářino auto opět vyrazilo do dáli.
Osaměl jsem se sraženou dívkou. Podíval jsem se na ni ještě jednou. Vypadalo to, že má něco s paží a její oblečení taky vykazovalo jistou potrhanost.
„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se.
„Budu,“ pronesla tiše, „ale ne tady. Tady je to moc blízko.“
„Můžu vás vzít k sobě, kde si odpočinete,“ navrhl jsem, aniž bych přemýšlel, proč mě to napadlo.
„To je dobře,“ odpověděla, zavěsila se do mě a pomalu jsme vyrazili k mému domovu.
Uvnitř mého bytu jsem jí ukázal koupelnu a dal čistý ručník. Protože nemám moc zkušeností s návštěvami zraněných cizinek, nalil jsem do konvice vodu na čaj. To by mohlo na začátek pomoct.
Z koupelny vyšla v očividně lepší náladě i kondici. Paže, se kterou předtím nemohla hýbat, už vypadala naprosto v pořádku. Nabídku na čaj přijala dokonce s úsměvem.
„Komu mám dát vědět, že jsi u mě?“ zeptal jsem se.
„Waltrovi,“ prohlásila.
„Kde ho najdu?“
„Vzpomínáš si, kde jsi mě našel?“
„Vzpomínám.“
Následně mi vysvětlila cestu se všemi možnými odbočkami. A nepřestala, dokud jsem jí tu cestu celou slovo od slova neodvyprávěl.
„A tam narazíš na černou zeď,“ zakončila svůj popis. „Třikrát na ni zabušíš pěstí a počkáš. Pak uvidíš.“
Vybaven těmito informacemi jsem mohl vyrazit z domu.
Cesta samotná byla poměrně jednoduchá, stačilo si pamatovat, kdy doprava a kdy doleva a kolikrát. Ani ne za hodinu jsem stál před černou zdí.
„Hm, zabušit na zeď,“ konstatoval jsem, ale pak jsem pokrčil rameny a zkusil to.
Buch.
Buch.
Buch.
Přesně, jak jsem předpokládal.
Nic se nestalo.
„No co, aspoň jsem to zkusil,“ pronesl jsem a otočil se na cestu zpět.
„Hledáš někoho?“ ozvalo se za mnou.
