Neděle je odpočinku den, každý rád vyrazí si ven. A někdo přitom jde a jen tak šoulá přírodou, takže je stále v lese, neboli, jak říkají bratři Němci, Furt im Wald.
Do perexu se mi opět po delší době povedlo zakomponovat dva popkulturní odkazy a věřím, že pro mé čtenáře (čtenářky nevyjímaje) nebude těžké je odhalit a správně zařadit.
Vlaková souprava z 80. let minulého století, provozovaná přáteli železniční historie, se přiřítila k zastávce Jílové u Prahy. A poté, co se z ní vybatolilo větší než nemalé množství turistů, odjížděla dál ve své trase téměř prázdná.
Rozhlédl jsem se kolem sebe, přítelkyni chytil pevně za ruku a zařadili jsme se do davu. Bylo mi jasné, že jdeme-li s davem, nemůžeme se ztratit. A i když se dav poněkud roztrhal, pořád kupředu směrem k žampašskému viaduktu kráčela vcelku kompaktní skupina lidí.
Asi nikoho nepřekvapí, že se po chvíli z mnohahlavého davu vyloupla usměvavá blogerka Klára, která patří mez lidi, pro které platí totéž, co pro mě, tedy že ji nejde nemít rád. Kráčela srdnatě a když nás dohnala, s úsměvem pozdravila a přizpůsobila nám své tempo chůze.
Nepřekvapilo mě ani tolik, že ji vidím, protože o ní vím, že je rovněž zdatná turistka. Překvapilo mě, co udělala následovně.
Sáhla do svého miniaturního batůžku, do kterého se mohl vejít maximálně hřeben, zrcátko a řasenka, a vytáhla z něj gumovou pískací hračku, modrého zajíčka.
Vzpomněl jsem si, že s něčím podobným si v dětském věku hrávali moji sourozenci.
„Vidíš?“ ukázala mi hračku.
„Vidím,“ souhlasil jsem, „a docela mě překvapuje, že takovou hračku máš, měl jsem za to, že podobné věci už zmizely v propadlišti dějin.“
„Většinou ano,“ konstatovala Klára, „ovšem některé vzácné raritní kousky se podařilo zachránit. A mě napadla taková pohádka o zajíčkovi.“
„Pohádka o zajíčkovi?“ zatvářil jsem se udiveně, což Kláru přimělo k vyprávění.
„Šel takhle malý zajíček,“ začala a předváděla, jak asi mohl gumový pískací modrý zajíček poskakovat, „po palouku. A sem tam něco někde ukousl,“ opět předváděla, „a měl dobrou náladu, protože byl krásný den. Jenže zajíček netušil, že ho z křoví pozoruje hladová liška, což se blbě předvádí, protože nic, co by bylo podobného lišce, tu nemám, tak si tu lišku prostě představuj, že tady někde,“ ukázala volnou rukou do prostoru, „je schovaná liška, která si brousí drápy i zuby na nebohého modrého zajíčka, který vůbec netuší, že mu hrozí nějaké nebezpečí. A vtom najednou…“
Klára už to nedopověděla. Ozvala se budící melodie mého telefonu a následně nekompromisní zafňukňání našeho psa. Bylo třeba vstát a jít venčit.
Tak doufám, že při nějakém dalším srazu mi Klára pohádku o modrém zajíčkovi dopoví.
