Kdo si pamatuje události zdejšího blogového prostoru, ví, že před několika lety proběhla soutěž v krátkých povídkách nazvaná Kraťasy. Zúčastnil jsem se jí, ale to není pro dnešek podstatné.
Léto je ta část roku, kdy teploměr ukazuje vysoké a ještě vyšší hodnoty a většina lidí nosí čím dál tím méně vrstev oděvů.
A když se objeví slečna na začátku dospělosti, oděná pouze v tričku na ramínkách a minisukýnce, která je skutečně tak mini, že být o centimetr kratší, způsobí veřejné pohoršení, se střevíci na hodně vysokých podpatcích na nohou, je jasné, že léto je v tom nejplnějším ze všech proudů.
Slečna se pohybuje velmi opatrně, protože její podpatky se s městskou dlažbou moc rády nemají a hrozí, že jí minimálně jednou podjedou a svou nositelku tak uvedou do nepříliš příznivé situace. Opatrně kráčí a stejně opatrně se usmívá.
A na lavičce sedí manželská dvojice seniorů ve věkové kategorii hrubým odhadem sedmdesát plus. Pán a paní sedí vedle sebe a pozorují okolí. Ovšem do jejich zorného úhlu vstoupí už zmíněná slečna.
Zatímco paní sjede slečnu rychlým pohledem a dál se věnuje pozorování cvrkotu okolo, pánovi slečna očividně padla do oka. Sleduje ji zcela beze studu a doslova ji hltá očima. Kam slečna jde, pánovy oči ji následují a nepřestávají klouzat po jejích křivkách.
Skoro to připomíná Cimrmanův živý obraz. Slečna na chodníku, pár seniorů na lavičce, z toho starý pán s pohledem upřeným na slečnu. Jakoby se v tu chvíli čas zastavil.
A tu vzácnou atmosféru naruší seniorka na lavičce, když na svého muže vrhne pohled plný opovržení a tak nahlas, aby to všichni slyšeli, pronese větu:
„No aby ses z ní neposral, dědku!“
Není nad upřímné a milé lidské slovo.
