„Blíží se čas oběda,“ prohlásila Eva, věkově i služebně nejstarší členka finančního oddělení a jeho neoficiální vládkyně; oficiálním vládcem byl dobrosrdečný vedoucí Stehlík. Poté se rozhlédla po svých kolegyních.
„Něco si objednám,“ zahlásila Zuzana, absolutní nováček v sestavě. Byla tu necelý měsíc a byla nesmírně ráda, že se nevrátila do předchozí práce, ze které kdysi odcházela na víckrát prodlouženou mateřskou. V jednu chvíli o tom uvažovala, pak potkala Evu, slovo dalo slovo, zjistily, že si rozumějí, a na Evě pak bylo přesvědčit pana Stehlíka. Ten samosebou neměl důvod protestovat.
„Já mám svoje,“ řekla tiše Olena, která pocházela z hodně a ještě více vzdálených východních končin Brežněvova impéria. V kontrastu s tím, jak byla vysoká a působila statně (ostatně lékařka ji při vstupní prohlídce ohodnotila slovy „štíhlá, osvalená, v skvělé kondici“), byla přímo ukázkově mlčenlivá a zádumčivá, takže téměř vůbec neprojevovala jakékoli emoce.
Zuzana popojížděla myší na stránkách firmy, která se zabývá dovážením jídla, a váhala, co si vybrat.
„Příjemné dopoledne, dámy,“ ozvalo se ode dveří a do kanceláře finančního oddělení doslova vtančil věčně rozesmátý Tonda. Tomu stačilo se objevit, aby každému, kdo byl poblíž, začaly cukat koutky. A to se stalo i Zuzaně, i když před ním byla důrazně varována.
„Pozor na něj,“ říkala jí Eva před časem, „ten má v jednom kuse dobrou náladu a je to až nakažlivé.“
I tentokrát bylo na Tondovi vidět, že celý září a nejraději by objímal celý svět.
„Něco tu pro vás mám,“ řekl s dramatickým přednesem a při posledním slově pohodil obočím několikrát za sebou rychle nahoru a dolů. Pak se otočil k Oleně a školní ruštinou z minulého století pronesl: „Olenka, k sožaleniju dlja těbja sevodňa ničevo.“ Jak si Zuzana všimla, byla to jediná chvíle, kdy se Olena, jinak celý den zádumčivá, usmála a dokonce jí zazářily její hluboké oči.
„No tak to dejte sem,“ zvolala Eva rádoby přísně, i když jí cukaly koutky ze všech přítomných žen nejvíc. „Co to vlastně je?“
„Nějaká úředničina,“ zasmál se Tonda a podal jí štos papírů. „Jsem dnes hodně aktivní, tak jsem vám to sem vzal.“
„Aktivní?“ zavyla Eva, když se podívala na první papír. „Tohle jste sem měl dodat před dvěma měsíci!“ a snažila se tvářit přísně.
„Teprve před dvěma?“ podivil se Tonda. „Vážně jsem nějak podezřele aktivní. Tak vám všem přeji příjemný zbytek pracovního dne,“ a než mohla kterákoli z nich cokoli říct, doslova zmizel.
„Mluví on vůbec někdy vážně?“ měla Zuzana co dělat, aby se nerozsypala smíchem.
„Ne,“ odpověděla Eva, „i když jednou jsem to zažila. To bylo, když mu umřela sestra. Pár dní s ním nebyla vůbec žádná řeč. Ale jinak si z nikoho a ničeho nic nedělá, leda tak srandu. To časem poznáš.“
„No právě, že to už poznávám,“ pokývala hlavou Zuzana, „a druhého takového komika si nedovedu představit.“
Po obědě se zase všechny vrátily ke své práci a čísla jim poskakovala po monitorech.
„Dnes už toho moc neuděláme,“ rozhodla Eva, když se venku začalo stmívat. „Takže nevím, jak vy, ale já jdu domů.“ Ostatní neprotestovaly, a tak se postupně všechny vydaly ven z kanceláře a před firemní budovu.
Zuzana sáhla do kabelky a ztuhla. Podle své představy měla najít klíče od auta, jenže ty tam nebyly.
„Holky, já se musím vrátit, něco jsem tam nechala,“ vyhrkla a než ostatním došlo, co právě řekla, už se dobývala zpět do kanceláře.
„Tak kde jsou? Kam jsem je dala?“ mumlala si pro sebe, zatímco přerovnala všechny věci na stole. „Tady ne, tak že by v šuplících?“ a začala zcela chaoticky prohledávat i ty. „Tak že by mi spadly do koše?“ naklonila se nad odpadkový koš, ale ani tam nebyly. „Do kuchyňky jsem si je snad nebrala, i když…,“ to už stála uprostřed kuchyňky, koukala všude možně, ale nic, co by vypadalo jako klíče od jejího auta, se tam nevyskytovalo.
„Já jsem trdlo, já si je určitě dala do kapsy u bundy,“ pronesla ulehčeně, aby o necelou minutu později mohla konstatovat, že ani tentokrát netipovala správně. Pro jistotu převrátila všechny své kapsy. Vypadalo z nich leccos, ale klíče od auta ne.
Kdyby u sebe měla tlakoměr, naměřila by si nějakých 260 na 220 a tepovou frekvenci 180, ale to jí bylo jedno. Bez klíčů se nedostane do auta. A jak se dostane domů? Hledat v jízdních řádech bylo fakt poslední, po čem by toužila.
„Já jsem fakt jelito,“ zavyla, „určitě jsem je nechala v autě a někdo mi s ním odjel,“ měla už slzy na krajíčku, zatímco vyťukávala manželovo číslo.
„Ahoj, miláčku,“ pronesl její manžel radostně.
„Láďo,“ štkala Zuzana do telefonu, „nevím, jak ti to mám říct, ale mám nějaké potíže s autem a vůbec nevím, jak se dostanu domů.“
„Ale nepovídej,“ pronesl její manžel zvesela, „to mi řekni, jak můžeš mít potíže s autem, když jsem tě ráno bral do práce já svým a přece jsme se domluvili, že tě cestou domů vyzvednu. Nebo se stalo něco, o čem nevím?“ a bylo slyšet, jak se celou situací náramně baví.
„Uf,“ spadl Zuzaně ze srdce pořádný balvan. „Tak se ale stav co nejdřív, jo? Už se nemůžu dočkat, až budu doma,“ dodala a teprve poté, co zavěsila hovor, se rozesmála na celé kolo.
