Pojednání o tom, co se stane, když se jedna naprosto běžná domácnost rozhodne strávit jednou za čas víkend pouhým odpočinkem.
I stalo se, že jsme byli na konci pracovního týdne oba v takovém stavu, že na tradičně akční víkend, kdy jedna činnost střídá druhou a zastavíme se až ve chvíli, kdy jdeme spát, nedošlo. Tentokrát jsme se rozhodli svou akčnost mírně utlumit a strávit víkend odpočinkem, neboť jsme oba potřebovali dočerpat sílu a energii.
Nápad to nebyl vůbec špatný, neboť počasí se nad námi smilovalo a bylo mizerné a ještě mizernější. A přesto měl tento víkend minimálně dva světlé body, se kterými vás v závěru svého dnešního článku seznámím.
Oba tyto světlé body souvisejí s tím, že minimálně po většinu svého života stavím na dobrých vztazích s lidmi ve svém blízkém i vzdáleném okolí. Může to znít jako fráze, ovšem zatím se mi to vyplácí, protože dobře vytvořené vztahy jsou vždy přínosné pro všechny zúčastněné strany.
Prvním světlým bodem tak byla vejce. Možná si řeknete, co je na klasických slepičích domácích z rodinného hospodářství vejcích zvláštního. Nejspíš tedy právě to, že se jedná o domácí vejce. A k těm nám dopomáhají právě dobré mezilidské vztahy. Díky nim jsme se postupem času během posledních dvou a půl let spřátelili s chovatelkou, od níž jsme si předloni na jaře kupovali naše psí torpédo. A díky tomu se s ní můžeme téměř kdykoli domluvit a odebrat od ní zásobu domácích vajíček. A tak tomu bylo i během tohoto víkendu. Sešli jsme se, přátelsky popovídali a vajíčka, jejichž spotřeba je v naší rodině opravdu příkladná, si domů odnesli.
A druhým pozitivním bodem byly houby. Už jsem se v minulosti přiznal k tomu, že nejsem houbař. Hledat houby neumím. Projdu lesem bez toho, abych jedinou našel, zatímco ten, kdo jde o krok a půl za mnou, je sbírá za hlasitého juchání a výskání. Na druhou stranu v jídle je mám rád, zejména pak ty, které jsou jedlé více než jednou za život.
A takhle v líném sobotním odpoledni sedím u počítače, ťukám si, kde se mi zachce, přecházím mezi aplikacemi podle libosti, když na mě vyskočí upozornění od jedné uživatelky: „Nasbírala jsem spoustu hub, chcete je někdo?“ A co jsem odpověděl? „Já je beru, můžeš je klidně přivézt.“
Během následujících deseti nebo patnácti minut jsme domluvili vše podstatné, takže se nikdo nemůže divit, že v neděli odpoledne zaparkovalo kousek od našeho bydliště auto a z jeho kufru jsme si začali nabírat houby čerstvé, sušené i zmražené. Doma jsem dal tašku s čerstvými houbami na váhu a číslo, které váha ukázala, mě pochopitelně potěšilo.
Pravda, nemám ve zvyku se chlubit cizím peřím, a většinou ani vlastním, takže jsem nezahltil sociální sítě obrázky hub, ke kterým jsem přišel jen díky své pohotové reakci. Každopádně dodané množství nás potěšilo, část byla snězena hned a část připravena k budoucímu využití.
Vytváření a udržování dobrých mezilidských vztahů tak můžu leda doporučit.
