Devadesátkové reminiscence

Moje druhá vzpomínka na devadesátá léta. Obsáhnout je jednoduše nejde, doba to byla neuvěřitelně pestrá, a to i pro mne, i když to tak nemusí vždy působit.

V závěru svého minulého článku o hudbě devadesátých let, která mě oslovila a srostla se mnou, jsem napsal, že jsem si vzpomněl na mnoho dalších autorů i interpretů. Tady si dovolím některé z nich nastínit.

Hned u první ukázky mi málokdo věří, že je skutečně z devadesátých let. I když je to tak tak, protože jde o nahrávku z roku 1990, tak se opravdu nenechte zmást tím, že skupina The Black Crowes působí jako parta hipíků, kteří zabloudili cestou z Woodstocku:

Chumbawambu oproti tomu nebylo možné v devadesátých letech přehlédnout nebo na ni nenarazit. A první tři alba byla naplněna čerstvou provokativní energií. Bohužel žánrové i personální rošády způsobily, že dnes jde o pozapomenutou skupinu, na niž vzpomínají pouze nostalgici jako já.
V hlavní roli český výrobek, budík PRIM:
 

Na závěr jsem si ponechal tři interprety z úplně jiného těsta, než by ode mne kdokoli očekával. První z nich je multižánrový eklektik Lenny Kravitz, kterého zaškatulkovat do jednoho žánru prostě nejde.
 

Druhým je pozapomenutý zpěvák, který s oblibou střídal pseudonymy. V zmíněných 90. letech vystupoval pod pseudonymem Terence Trent d’Arby. Později se z něj stala Sananda Maitreya a ani nevím, pod jakým jménem (a jestli vůbec) vystupuje dnes:
 

A tuto trojici i dnešní průřez mou vzpomínkou na devadesátky uzavírá multižánrový multiinstrumentalista, o němž jsem pochyboval do té doby, než jsem ho pořádně slyšel. A pak i mně spadla nad jeho hudbou čelist. A v této skladbě je všechno:
 

A protože udělat jednoduchý průřez devadesátými lety nejde, už teď vím, že ještě letos přijdu s minimálně jedním takovým průřezem tehdejší hudbou.