Často při besedách se čtenáři dostávám otázky ohledně Valašska. Například na to, jestli i na Valašsku byla strašidla. Nebudu zapírat. Ano, byla. Kromě vodníků nebo divoženek i strašidla specificky místní.
Jako správný Valašský Bard o tom samozřejmě něco vím. Nedaleko Velkých Karlovic se nacházejí Tísňavy. Jako téměř všude na Valašsku i tady se převážně pásly ovce. To není žádná novinka, starší generace pamatuje večerníčkový seriál Pásli ovce Valaši. A jak známe z lidových písní, nedaleko se nacházela i betlémská salaš. To však s dnešním příběhem zatím nesouvisí.
I stáda ovcí bylo třeba hlídat. Nejen před vlky a jejich plky, ale i před zloději a různými raubíři. Ovčáci dělali, co mohli, přesto se tu a tam stávalo, že jim ze stáda zmizela některá ta ovečka nebo více oveček.
Tísňavský bača věděl, že se zloději ovcí chystají i na jeho stádo. Přemýšlel, kudy chodil, kolikrát i kudy nechodil, až vymyslel léčku. Domluvil se s ovčáky z jiných salaší a večer předstíral, že ze své salaše odchází. Na hlídce nechal jen jednoho mladého ovčáka.
Zloději se samozřejmě objevili hned, jak zacítili, že by mohl být čistý vzduch. Než se ale stihli pustit do pranice s mladým ovčákem a ukrást nějaké ty ovečky, vyběhl bača i se svými pomocníky z lesa a jednoho zloděje po druhém zamordovali.
Jenom jednomu z těch zlodějů se podařilo utéct, ale ne moc daleko. Zakopl o kořen a než se mu povedlo vstát, už ho bačovi pomocníci obsypali a taky přišel o svůj život.
Bača rozkázal, aby každého zloděje zakopali do země tam, kde ho zabili. Jeden z najatých ovčáků ale zaprotestoval:
„Bačo, podívej se, jaké mají krásné bohatě zdobené opasky a vyšívané haleny. To je škoda nechat tak krásné věci zemi.“
Bača souhlasil a tak byli zloději před zakopáním ještě zbaveni ošacení a dalších ozdob.
Jenže nikdo z bačových společníků ani bača sám nevěděli, že jeden ze zlodějů ještě není tak úplně mrtvý. Zakopán byl ale stejně jako jeho druhové.
O mnoho roků později tudy cestoval kupec, který jel do Karlovic. Nevím, proč se vydal právě tudy, ale asi k tomu měl nějaký důvod. Když projížděl okolo míst, kde byli zakopáni zabití zloději, uviděl zjevení. Zjevil se mu polonahý chlap, který k němu natahoval ruce a volal: „Dej mi svou halenu.“
Byl to duch toho zloděje, který byl zakopán dřív, než naposledy vydechl. Kupec se vyděsil, práskl do koní a už se valil do města. Když o tom svém zážitku vyprávěl v hospodě, málokdo mu chtěl věřit.
Duchovi nakonec pomohla služka karlovického starosty. Taky tudy běžela v noci a měla přes ramena přehozený vlňák. A v tom samém místě se jí zjevil ten samý duch se stejnou prosbou: „Dej mi svou halenu.“
Služka se rovněž lekla, ale jak byla rozběhaná, strhla si z ramen vlňák a hodila jej po duchovi. Ani se za ním neohlédla a běžela rovněž k městu. V hospodě tam vypověděla, co zažila; tentokrát jí lidi uvěřili, protože viděli, že na sobě nemá svůj vlňák.
Od toho večera se duch zaživa zakopaného zloděje v Tísňavách neobjevil.
