Naši hrdinové opustili vesnici Ztracená Radost, aniž by tušili, že to byl poslední kus relativně vyspělé civilizace, který měli na své cestě potkat.1 Čekal je průchod Údolím zelených červů.
Ovšem i Údolí zelených červů měli brzy zdárně za sebou, byť během průchodu touto oblastí zdárně vyhubili jeden živočišný druh.2
O tři dny později bylo na celé družině vidět, že toho už mají tak akorát.3 Nálada, zprvu výborná, klesala níž a níž. Netyna už dlouho nepronesla žádnou sarkastickou poznámku, Otík se už ani nepokoušel o zpěv,11 alchymista mžoural a blekotal něco o plochých nohách, Rosťapetr už dlouho nikoho neokradl a zaklínač začínal mít nevtíravý pocit, že mu rezne kinžál.
Ne snad že by trpěli hladem. Jelena snědli nadvakrát a nějakého toho kance nebo jinou antilopu Otík sem tam sejmul. Ovšem zdálo se jim, a to oprávněně, že se jejich cesta zbytečně táhne a někteří12 měli podezření, že je Bořivoj schválně vede těmi nejdelšími trasami.
V poledne čtvrtého dne došli na podivné rozcestí. Jedna cesta končila na skalním převisu, a tu druhou označovala šipka s nápisem „Zkrátka krz podzemí.“
„Budeme to muset vzít tou zkratkou,“ uvažoval Bořivoj.
„Jenom aby to nebyla nějaká pseudo zkratka,“ nahodil zaklínač.13
„Jinou možnost stejně nemáme,“ rozsekla to Netyna, trpaslice, neohrožená bojovnice. Jakoby pokropeni živou vodou vyrazili všichni naznačeným směrem. Nikdo si nevšímal Drvoty, který zoufale šeptal: „Když já jsem klaustrofobik.“
Brzy našli další šipku, za chvíli ještě jednu, pak ještě jednu, a když našli tu další, byli u cíle.21 V malé skalní proláklině se nacházel vchod do velké jeskyně. Netyna zapálila pochodeň a všichni vešli dovnitř.
Byl to překvapivě rozsáhlý komplex krápníkových jeskyní. Zaklínač okamžitě vytáhl kinžál a začal jednotlivé krápníky osekávat, aby tím vyznačil cestu, jak tvrdil, pro případ, že by snad zabloudili.22 Otík nedůvěřivě zkoumal jakýsi mech, který se plazil po stěnách.
„Asi tu něco roste,“ zamumlal.
„Rostliny, ble,“ pronesla znechuceně Netyna.
Jáchym začal kvílet, že se mu dělá zle, že omdlí a že na ně spadne strop, pročež ho Krutý Otík vzal naplocho kyjem, složil do Rosťapetrova vozíku a byl klid.
Poté, co se trochu rozkoukali, se vydali dál jeskyní. Nedošli ale daleko. Jakmile se dostali hlouběji a do otevřenějšího prostoru, ozval se ostrý hvizd a objevili se zubatí skřeti.
„Bacha na nás,“ vykřikla Netyna, zaklínač pro výstrahu setnul dva krápníky, Krutý Otík si ulízl patku a roztočil kyj, Bořivoj vypustil oblak pižma a Rosťapetr ládoval jed do šipek svého samostřílu za svým vozíkem, ve kterém ležel omráčený Drvota.
„Na ně, borci,“ zaječel jeden skřet a celá jeho parta se rozběhla vstříc našim hrdinům.
„Hají ja!“ vykřikla Netyna a usekla mu hlavu. Krutý Otík zmasakroval dvě řady skřetů svým kyjem, zaklínač hodil bumerang a pokosil jich taky víc než dost a Bořivoj zcela nemagicky dva nebo tři skřety zakousl.
„Hujajá!“ volala trpaslice a probodla jednoho skřeta halapartnou.23
„A švast ho!“ zahalekal zaklínač a rozrazil dalšímu skřetovi hlavu tupou stranou kinžálu.31
Krutý Otík se točil dokola a každého skřeta, který se dostal do blízkosti jeho kyje, nemilosrdně rozmlátil.
A aby toho nebylo málo, když byla bitva v nejlepším, začaly z temného kouta jeskyně vylétávat otrávené šipky z Rosťapetrova samostřílu, takže brzy nebyl v jeskyni jediný živý skřet.
„Jó, to byla bitva!“ jásal zaklínač.
„Všude vnitřnosti, všude krev, všude mrtvoly,“ zablekotal Drvota, který se na chvilku probral, zbledl a znovu omdlel.
Rosťapetr tradičně prošacoval mrtvoly a celá výprava se vydala dál. Poté, co po kovových schodech sestoupili o patro níž a pomohli Rosťapetrovi snést vozík s Drvotou, zapálili další pochodeň a vyrazili hlouběji do podzemí.
Zaklínač osekával další a další krápníky a byl se svým značením dosud prošlé trasy nadmíru spokojen. Jenže ať všichni ve světle pochodně koukali, jak koukali, další šipku se jim objevit nepodařilo.
„Haló,“ ozvalo se odněkud.
„Tos byl ty, Rosi?“ zeptala se Netyna.
„Ne, já jsem tady,“ odpověděl Rosťapetr z jiného konce jeskyně.
„Tady, já jsem tady,“ ozval se znovu ten hlas a na světlo přišel vetchý stařík. „Už dlouho tu na vás čekám. Jsem kouzelný dědeček a poradím vám, kudy… eghhhh!“
Vzduchem se mihl kinžál a staříkova hlava se odkutálela do tmy.
„Další zdárně zlikvidovaný kouzelný senior,“ pronesl pochvalně Bořivoj, „vaše úroveň stoupá, bojovníci.“
„Vypadá to, že jsme v háji,“ konstatovala Netyna. Zaklínač to, jako obvykle, pochopil po svém, a začal hledat houby.
„Slyšíte taky to sugestivní kvílení?“ zeptal se Krutý Otík. Všichni32 se zaposlouchali a po chvíli přišli na to, že tak kvílejí jejich žaludky.
„Můžeme se najíst,“ řekl Rosťapetr a ze svého vozíku vytáhl půlku jednoho z kanců, kterého Otík ulovil venku. Celá skupina se najedla a jak známo, s plným žaludkem se přemýšlí lépe.
Když se najedli, našel Rosťapetr Drvotovu lucernu, která kupodivu svítila lépe než pochodeň, a vydali se opět dál. Asi tak po dvou nebo třech hodinách došli do velkého sálu, který vypadal, že vznikl zborcením několika jeskyních pater. Uprostřed tekla divoká řeka, přemostěná chatrným mostíkem.
„No,“ prohlásil Bořivoj, „když trochu porovnáme ty šutry, můžeme tu i přespat.“
Všichni, kteří byli v bdělém stavu, souhlasili a za chvíli měli připravené pěkné nocležiště. Rosťapetr ze svého vozíku vytáhl deky a přikryl i Drvotu, kterého pro jistotu Netyna pohladila svou halapartnou.
„Možná by bylo dobré držet hlídku,“ navrhl zaklínač a usnul.
„Asi jo, tak třeba…,“ zazíval Krutý Otík a usnul.
Ostatní usnuli téměř vzápětí, jen lucerna ještě chvíli poblikávala, než ji to přestalo bavit. Do tmy se neslo chrápání celé skupiny a řeka v jeskyni si spokojeně bublala.
------------------------------------------------------------------------------
1 Magický freťák Bořivoj to samozřejmě věděl, ale nechtěl hrdinům kazit radost z výpravy.
2 Něco mi říká, že šlo právě o zelené červy. Následkem této skutečnosti bude muset být údolí přejmenováno. První návrh do veřejné soutěže nese název „Údolí bez zelených červů.“
3 Po hrdinech, natož odvážných a statečných, nikdo přece nemůže chtít, aby toho měli plné kecky, nebo, nedej Bože, plný brejle.
11 Z nějakého neznámého důvodu mu vždy někdo ve chvíli, kdy chtěl začít zpívat, podrazil nohy.
12 Nesluší se prozrazovat jméno, takže neuvádím, že šlo o trpaslici Netynu.
13 Nevím, kde k tomu slovu přišel. Asi ho někde slyšel a použil jen tak, blbý je na to dost.
21 Ne u celkového cíle, ten je čekal až v sídle Vševědoucího Pandy. Tentokrát byli u jednoho z dílčích cílů své cesty.
22 Nikdo mu v tom neodporoval, protože to se dětem, mutantům a mašíblům nedělá. Obzvláště, jsou-li vybaveni kinžálem a emoční nestabilitou.
23 Probodnout někoho halapartnou je slušný výkon, což?
31 Taky slušný výkon.
32 Pochopitelně až na Jáchyma Drvotu, který poté, co na vlastní kůži poznal lokálně anestetické účinky Otíkova kyje a Netyniny halapartny, pospával v Rosťapetrově vozíku.
