Neškodí jednou za čas pohlédnout do tváře realitě, k níž se vždycky chovám jen platonicky. A tady platí, že když už jednou řeknu B, měl bych taky říct A.
K mým všeobecně známým kladným vlastnostem a výhodám, tedy vlastnostem výhodným pro mé okolí, patří například ta, že vedle mě téměř každá žena vypadá jako dáma. Navíc mám vytříbený intelektuální humor a plešatím, což mi pomáhá být oblíbeným společníkem. A kromě toho jsem vždy součástí báječného publika.
„Jste báječné publikum,“ prohlásil v závěru koncertu zpěvák jedné moravské folkrockové skupiny a ve mně se navzdory mé vrozené moravské skromnosti probudila hrdost. Narovnal jsem se v zádech, napřímil v ramenou a ještě výše zvedl hlavu, takže jsem i svou basketbalovou výšku ještě protáhl. Rozhlédl jsem se po ostatních asi tak třech stech divácích a musel jsem uznat, že zpěvák má pravdu. Jsme skutečně báječné publikum a já jsem jeho hrdou součástí.
Ještě několik dní poté jsem cítil ten ojedinělý závan hrdosti a na tváři mi hrál vševědoucí úsměv. Jsem divák, který patří mezi báječné publikum, což se nepřihodí jen tak každému.
Poté, co odezněla první vlna euforie, jsem se zamyslel, jak vlastně vzniká takové báječné publikum. Jestli už při prodeji vstupenek prodejce pozná, že nakupující bude přesně zapadat do představ o báječném publiku a někomu, kdo by báječnost publika narušil, vstupenku neprodají ani kdyby je prosil na kolenou.
U vystupujících umělců to chápu mnohem snáz. Mají za sebou zkušenosti ze stovek sálů po celé naší vlasti, takže už při vstupu na pódium se rozhlédnou a pomyslí si: „A jo, tady je báječné publikum.“ Na druhý pohled si rovnou řeknou: „A jo, dnes je to vážně báječné publikum, dáme do toho všechno!“ Nebo si jindy řeknou: „Dnes je publikum nic moc, můžeme to odfláknout.“ To druhé jsem ovšem sám nikdy nezažil. Kdykoli jsem nějaký program navštívil, vždycky bylo publikum báječné.
O necelý rok později jsem se stejnou informaci, tedy že jsme báječné publikum, dověděl od známého přerovského zpěváka Pavla Nováka. Tehdy jsem však toto sdělení nebral osobně, neboť jsem na jeho vystoupení plnil pouze funkci pedagogického dozoru, takže mám dodnes dojem, že toto jeho sdělení patřilo primárně dětem z páté á. Každopádně opět šlo o báječné publikum a já byl při tom.
Ve chvíli, kdy jsem stejnou pochvalu slyšel i od Zdeňka Izera, jsem si byl naprosto jistý. Mám neuvěřitelné štěstí, že kamkoli se přichomýtnu, tam je báječné publikum a já jsem jeho součástí. A proto není dobré podceňovat vliv publika na celkovou úroveň kulturního představení.
Mé štěstí pokračovalo. Byl jsem součástí publika, které bylo za báječné označeno Ondřejem Hejmou, Květou Fialovou, Oldřichem Kaiserem a Jiřím Lábusem dohromady, a dokonce i při mega koncertu v ostravské hokejové hale.
K tomu došlo tak, že jistá rádiová stanice pořádala soutěž o vstupenky a já jsem měl štěstí, že jsem správně odpověděl na soutěžní otázku, která zněla: „Kdo chce vstupenku zdarma?“ Protože jsem odpověděl jako první, vstupenku jsem dostal a na ní jsem si přečetl, že se jedná o velký koncert pro všechny bezva lidi.
Nejprve jsem zapochyboval, že se v té hale budu ztrácet, protože moc lidí kromě sebe, o kterých bych řekl, že jsou bezva, jsem tenkrát neznal. Nakonec mě překvapilo, že hala byla našlapaná po strop a že nám v závěru moderátoři řekli, že jsme báječné publikum.
Oproti tomu vystoupení jednoho dlouholetého herce, který se na středně ošoupaná kolena rozhodl stát moderátorem, bylo od začátku poněkud nudné. Humor, který funguje na televizní obrazovce, na pódiu malého divadla nezabíral. Zasmáli jsme se dvakrát, pokaždé jen ze zdvořilosti. Ovšem stejně tak jsme byli oceněni jako báječné publikum.
Když jsem pak potkal kamaráda, který se mě ptal, jaké to bylo, musel jsem mu po pravdě odpovědět: „Byla to celkem nuda a dost o ničem, zato jsme byli báječné publikum.“
