„No to je dost,“ konstatovala Monika, když jsme se konečně po delší době potkali. „Letos jsme se ještě neviděli a není tolik lidí, co mě umí vyslechnout.“
„Co máš na srdci?“ zeptal jsem se, když poprvé zabodla do větrníku vidličku. Chvíli kousala a žvýkala a pak spustila.
„Letos je pro mě speciální rok, protože to máme 30 let od svatby, takže nevím, jak to správně pojmout a oslavit.“
„No na mě nekoukej,“ bránil jsem se chabě, „já ani nevím o nikom, kdo by takhle dlouho vydržel. A už je to vážně 30 let? To jste se museli brát poměrně brzy po seznámení.“
„No jo, byli jsme spolu něco přes rok,“ zahleděla se Monika někam do neznáma, „a už od začátku mi bylo jasné, že spolu prostě musíme vydržet.“
„Povídej,“ pobídl jsem ji.
„Seznámili jsme se v půlce října a dohodli jsme se, že hned spolu strávíme první společné Vánoce. Takže připravujeme, pečeme, smažíme, vaříme, do toho jsem uňahňala bramborový salát. Petr ochutnal první sousto a prohlásil: ‚Je to dobré, ale moje bývalá to dělala jinak.‘“
„A to přežil?“ podivil jsem se.
„Chtěla jsem ho praštit. Pak jsem se na něj podívala přímým pohledem a odpověděla mu: ‚Můj bývalý taky dělal spoustu věcí jinak. A co jako má být?‘ V tu chvíli mu zaskočilo, tak jsem mu dala jednu dvě herdy do zad. A od té doby se u nás na bývalé nevzpomíná.“
„A další veselé historky jste nezažili?“ pobídl jsem ji nenápadně.
„Tak veselé nevím,“ zavrtěla se, „ale ještě před svatbou takhle jednou přijel od svých rodičů a už ve dveřích volal, že má pro mě překvapení a ať nastavím ruce. A já je jak blbec nastavila.“
„A co jsi dostala?“
„Do jedné ruky mi dal formu na bábovku a do druhé lístek, o kterém řekl: ‚A tady je recept, jak ji dělá moje máma.‘“
„A to přežil?“ zajímal jsem se, i když jsem věděl, že v opačném případě by nechystali třicáté výročí svatby.
„Přežil, protože mu to politicky myslelo,“ prohlásila Monika, „ovšem v první chvíli jsem opravdu viděla rudě a představa, jak mu tu bábovkovou formu rozbíjím o hlavu, byla velice sugestivní a vůbec mě nepobuřovala.“
„Přitom jsi od pohledu dobračisko, co by neublížilo mouše,“ zasmál jsem se.
„Jenže Petr není moucha,“ usadila mě Monika. „Jako tenkrát, když prohlásil, že dózy s cukrem, solí a dalšími se nemusí označovat, protože přece není takový dement, aby si to popletl. A kdo si osladil čaj dětskou krupičkou?“
„Petr?“ zkusil jsem hádat.
„Kdepak,“ zasmála se Monika, „já. Petr si ho osladil kuskusem.“
„Kuskusem čeho?“ zasmál jsem se taky. Monika se zaškaredila, tak jsem přehodil téma.
„Jak dlouho to vlastně trvalo, než ho napadlo ty dózy označit?“
„Označil to vlastně až když jsme měli prvního kluka a začalo mu docházet, že i ten by mohl sem tam sníst něco, co by mu moc nesedlo. Ale stejně, i když jsem si dávala pozor, tak jsem se kolikrát přehmátla i potom, co byly označené. Jako tenkrát, když jsem se snažila udělat palačinky na octu. Ty plastové lahve od oleje a octa vypadaly stejně.“
„To musel být humus,“ prohlásil jsem procítěně.
„Na to si vsaď ve Fortuně,“ doporučila mi. „Nebo když jsme měli sklenici se sádlem vedle sklenice s medem. A usmaž vajíčka na medu!“
„Copak něco takového jde?“ měl jsem co dělat, abych se nerozsypal smíchy.
„No právě, že nejde,“ už se začínala smát i Monika, „A určitě jsi ještě neslyšel o tom, jak jsem dělala jíšku z moučkového cukru.“
„Hm,“ udělal jsem rádoby neutrálně, „co je to jíška?“
„Jíška je taková jíška, které se říká jíška,“ vysvětlila mi Monika.
„Tak vidíš,“ uzavřel jsem její veselé historky z manželského života, „třicáté výročí můžeš pojmout tak, že připravíš seznam všech situací, které se nějak nevydařily. Možná bude stačit jedna za každý společný rok. A nakonec se budete naplno smát oba.“
Monika se vděčně usmála, prohlásila, že to vůbec není špatný nápad, načež se zvedla s tím, že musí na autobus, aby byla brzy doma a stihla vymyslet historky pro oslavu výročí. Myslím, že jich bude opravdu hodně.
