Blogerka desetiletí vydala svoje Italské dvojhubky. Chcete ochutnat?

Italští šviháci si prý plní sny v jakémkoliv věku. Je to tak? A je skutečně i v té nejmenší italské vesnici stejný počet barů a kadeřnictví? O životě v Itálii píše blogerka desetiletí Marta Kučíková, čtěte a vyhrajte! 

Když se řekne Marta Kučíková, představí si autor textu knedlík, kachnu, červené zelí a společný oběd. Asi proto, že Marta sama o sobě píše jako o "hospodyni říznuté intelektuálkou". A že to je popis správný, na to vemte jed. Blog na iDNES.cz si zaregistrovala před více než deseti lety (přesně deset let a tři měsíce) a od té doby se stala prakticky inventářem v našem blogprostoru. Ostatně posuďte sami. Napsala osmdesát blogů, což je ve zdejším prostoru spíš méně než více. A přesto jí to stačilo na blogerku roku, a hlavně na blogerku desetiletí!

Po mimořádně úspěšných Italských jednohubkách vyšly Italské dvojhubky. Čtenář se tak znovu může ponořit do života v severoitalském maloměstě, viděném z pohledu hokynářky v podhorské samoobsluze.

Marto, jsi v Itálii víc než patnáct let, na kolik knih vystačí Tvoje zkušenosti? Budou Trojhubky?

Zážitků mám nejméně na patnáctery Jednohubky, řekla bych. Ovšem ne všechno papír snese - a taky nevím, jak bych to pak doma vysvětlovala:-) Navíc nerada plácám zbytečnými slovy, takže raději všeho s mírou. Podle toho, jak velmi dobře frčí obě knížky, by Trojhubky být mohly, jen zatím nevím kdy. Upřímně řečeno, chybí mi čas. Ačkoliv “chybí mi čas”  často bývá oblíbenou výmluvou některých lenochů.

O čem vlastně Dvojhubky jsou? Prozraď něco jiného, než se člověk dočte v anotaci. A co když si přečte knihu Ital? Bude souhlasit s tím, co píšeš? 

Dvojhubky se nesou jedním italským šmahem ve stejném rázu jako Jednohubky. Opět o mých každodenních zážitcích s místními domorodci, horaly i s těmi “dole z města”. Takové dobrosrdečné drbání o tom, jací ti Italové opravdu jsou. Jejich životní filozofie je velmi jednoduchá, ale ostatně o tom se v knize, anebo částečně v mých blozích, můžete dočíst sami.

Ptáš se, co když si knihu přečtou Italové, co oni na to? Odpověď je prostá. Málokdo z nich ví, že píšu. Upřímně řečeno, řekla bych, že je to pranic nezajímá. Spíše mě znají jako ochotnou, veselou a pracovitou padesátku z nějaké vzdálené země (Moldavsko? Čečna? Polsko? - ta paní má přece hodně dětí - 3 -  a typickou širokou slovanskou tvář, pozadí i popředí, ano, je to jistojistě Polka!).

Pár našich italských známých -  kteří o mém psaní vědí - několikrát projevilo zájem o překlad knihy do italštiny. Potíž je v tom, že píšu o italských reáliích českýma očima, častokrát je to vidění nepřenositelné a nepřeložitelné. Například to, co nám Čechům připadá vtipné a nezvyklé, Italům připadá samozřejmé a nechápou, proč by to mělo být vůbec zajímavé, natož humorné. Jejich vnímání těch samých situací je zkrátka pochopitelně jiné, takže s překladem to momentálně vidím černě. Ale ty zasvěcené, kteří o psaní vědí, uklidňuji, že o Italech píšu jenom v dobrém (ono to ani ve zlém nějak nejde, no).

V Itálii pomáháš v krámku, tady jsi hvězda. Neláká Tě přemístit se zpět do ČR a vychutnávat si plody své práce? Nebo naopak, nechceš napsat České jednohubky italsky?

Já, a hvězda? Haha, to jsi si snad spletl autorku :). Do Čech se chci určitě vrátit z různých důvodů, rodinných, zdravotních, pracovních, myslím, že k tomu pomalu směřujeme. Výhledově ovšem (ale já stále doufám a věřím!). Jinak pro mě je psaní jako pro někoho třeba pletení nebo rybaření. Na prvním místě je rodina, práce, psaní je tam někde vzadu, ale občas se utrhnu. České jednohubky by musel asi spíš sepsat Ital žijící v Čechách, kterému zase připadají věci, co se nám Čechům zdají samozřejmé, spíše absurdní. 

Mám a stále budu mít myšlení naše, české. Pardon. Českomoravské. Italsky psát nic nemůžu, stačí, když píšu omluvenky do školy, a děti se chytají za hlavu, co tam smolím za hrůzu ("Mami, prosím tě, napiš nám to radši vedle česky a my ti to přeložíme."). Ale nevzdávám to. Kdo ví, co bude zítra? Takže děkuji za skvělý nápad a inspiraci na důchod!

Jsi z Telče, jak Tě tam přivítali? Už máš klíč od města?

Křest Jedno- i Dvojhubek tam byl skutečně nezapomenutelný, výborné originální pochoutky, krásný dort ve tvaru knihy, velmi přátelské a rodinné prostředí Universitní knihovny u kostela...  a naprosto narváno. Oba křty byly veselé i dojemné. Nevím o tom, že by Telč kdy dávala někomu nějaký  klíč. Obě brány města jsou všem otevřené, asi proto :-)  Ani já žádný klíč nemám, asi vědí, že bych ho někde zapomněla, jak se mi to neustále  stává s mobilem, peněženkou či klíči od bytu a auta.

Když jsme už u toho klíče - pro mě je obrovskou radostí, když mi asi osmdesátiletá elegantní paní po dvouhodinovém čekání ve frontě na podpis řekne, že čeká proto, aby mi osobně poděkovala za stránku 35, která jí pomáhá více než léky od doktora. Její slova jsou klíčem, který otvírá v tu chvíli moje srdce, jako poděkování za to, že jsem pár napsanými slovy otevřela srdce její. Je to vzájemné.

Žádný klíč tedy nemám, ale vlastně mám, už dávno. A jsem za něj vděčná.

Možná bych teď měla říci něco třeskutě vtipného a nebýt tak trapně poetická. Neměla. Jsem vděčná tomu italskému, mnohdy nelehkému žití, které mě naučilo nestydět se za city a nebát se trapnosti či zesměšnění... Protože - no, a co...?  (Tohle je narážka na jeden můj blog, No, a co..., který najdete i v mé knize.)

A přeju vám všem opravdu laskavé dny!

Knížku Italské dvojhubky můžete vyhrát i vy. Stačí odpovědět správně na tři soutěžní otázky. Pětici výherců potom ze správných odpovědí vybere autorka knížky.

• Ve které části Itálie Marta Kučíková žije, na severu, či na jihu?
• Kolik knížek Marta napsala? 
• Jaká ocenění Marta získala na blogu iDNES.cz?

Správné odpovědi prosím posílejte do 11. 12. 2018 na e-mailovou adresu [e-mail]. Výherce zveřejníme do týdne od ukončení soutěže.