Něco málo k feminismu…

No, zjistil jsem, že to není vůbec jednoduché. Už jsem měl napsaných asi 2000 slov (sic!), ale smazal jsem to, protože jsem zabřednul, kam jsem nechtěl, a nevěděl jsem, jak z toho zase vybřednout. Tak znova. Pokládám se za feministu. Proč? Protože mám rád inteligentní, vzdělané, sebevědomé ženy. A ženy navíc i tělesně zdatné mi vyloženě imponují. Když třeba taková ženská ovládá karate nebo judo, jsem z toho úplně paf. No a to by bez feminismu nešlo. Možná někdo namítne: Proč? Vždyť je to dnes zcela normální. Ano. Je. Díky úsilí minulých generací feministek.

Proč tedy někdo na feminismus potažmo feministky nadává? Inu, důvod může být v zásadě dvojí. Buď je to někdo, kdo nemá rád inteligentní, vzdělané a sebevědomé ženy.
A nebo je to někdo, komu leží v žaludku nějaká konkrétní feministka či rádobyfeministka. Feministky jsou ženy aktivní. Chtějí mluvit do různých věcí, chtějí být slyšeny, chtějí být respektovány. Tudíž se nutně musí dostávat do názorových střetů s muži, kteří také chtějí mluvit do věcí a být respektováni. A bez ohledu na to, kdo má nebo nemá v daném konkrétním případě pravdu, to muž někdy neunese a v okamžiku, kdy mu dojdou argumenty, začne nadávat na feminismus a hledat tak oporu mezi „bratry ve zbrani“, kterým není ženská emancipace příliš po chuti.  A to i v případě, že sám jinak rovněž preferuje ženy inteligentní a sebevědomé. Ale halt to v daném okamžiku nezvládne a sáhne po zbrani, která se mu nabízí. Tím ovšem daný muž svůj spor automaticky morálně prohrává (byť jej třeba v případě nějakého hlasování apod. může de iure vyhrát), protože se uchýlil k nekalému způsobu boje.
Kromě toho, jak jsem předeslal, existují i rádobyfeministky. S tím se nedá nic dělat. Takové nešťastné duše najdeme v každém hnutí, v každé politické straně apod. Jedná se o lidi, kterým vůbec nejde o „dobro věci“, ale o to, vybudovat si díky tomu kariéru, kompenzovat si vlastní mindrák apod. Jsou takoví muži, jsou takové nefeministky, není tedy jediný důvod domnívat se, že mezi ženami vydávající se za feministky takové nenajdeme. Chybu ovšem dělá muž, který, když se s takovou rádobyfeministkou setká, podlehne lacinému svodu a začne dštít oheň a síru na nebohý feminismus. I to znamená morální prohru a nezřídka také ztrátu podpory části veřejnosti, protože daný muž si třeba neuvědomuje, že do okamžiku, než začal s tou blbostí ohledně feminismu, mu celá řada feministek fandila, ale samozřejmě přestala, jakmile se do nich začal neopodstatněně navážet.
Třeba taková otázka střídavé péče. Jsou naše feministky opravdu proti ní? Respektive, jsou ženy, které kategoricky vystupují proti střídavé péči, opravdu feministky? Bez ohledu na to, zda se za ně prohlašují či nikoliv? Já tvrdím, že nejsou. Feminismus, ať už jej chápeme jako jev či komplex hnutí, filozofií, ideologií apod., si totiž klade za cíl ROVNOPRÁVNOST. Nikoliv zvýhodňování žen. Pokud je tam byť jen nepatrná snaha o dosažení neoprávněné výhody, už to není feminismus ale nějaká jeho zvrácená forma směřující k opačnému extrému a sice k diskriminaci mužů. A současná česká praxe úpravy péče o děti po rozvodu je naprosto jednoznačně diskriminační nejen vůči otcům, ale ve své podstatě i vůči matkám. Tato naše „tradice“ totiž hlásá, že „děti patří k matce“ a analogicky tedy „matka k dětem,“ tedy k „plotně“. Na to pak navazují další genderové stereotypy, jako že muž je ten, kdo má vydělávat peníze. To jej samozřejmě dále nutí věnovat se především své kariéře, aby těch peněz vydělal co nejvíc. Matka, na druhé straně, by se měla věnovat především těm dětem, když jí byly svěřeny do péče, a peníze na jejich obživu dostává od otce. Měla by tedy potlačit své osobní ambice , aby tím děti nestrádaly.
Ono by ostatně stálo za to zaměřit se na to, proč je u nás tak velký odpor proti střídavé péči. Dost možná by se ukázalo, že za tím není nic jiného než další patriarchální předsudek: že totiž matka, která by souhlasila se střídavou péčí, by byla svým okolím vnímána jako „špatná matka“. Nebo by si tak připadala sama před sebou.
Ale abychom se vrátili k feminismu. Feminismus se samozřejmě vyvíjel a nadále vyvíjí. Vyvíjejí se jednotlivé názorové proudy. Vznikají nové. Vyvíjejí se i jednotlivé feministky. Některé od počáteční přehnané horlivosti k mnohem umírněnějšímu a uvážlivějšímu stanovisku, jiné se naopak radikalizují. Souhlasím, že na ty druhé je třeba dát si tu a tam pozor. Ale jinak není žádný důvod se feminismu bát. Právě naopak. Diskriminace, i když jen taková ta „nenápadná“, v těch našich některých zažitých zvyklostech, je totiž omezující na obě strany. Ukážu na příkladu:
Když byl mé první dceři necelý rok, byli jsme pozváni na zahradní slavnost k mému kamarádovi. Bylo to tam fajn. Akorát společnost se tam hned od začátku rozdělila. Jeden hlouček tvořily ženy s dětmi, druhý hlouček muži, kteří se seskupili, jak se dalo čekat, okolo pípy. Jenom já jsem trhal partu, protože jsem trvale nesetrvával ani v jednom z hloučků, ale místo toho jsem různě skotačil s dcerou. Po čase za mnou přišel jeden z mužských účastníků, a povídá: „Poslyš, Igore, musíme si promluvit jako chlapi. Ty se tady strašně předvádíš s tím svým dítětem, a to nemůžeš dělat, protože nám ostatním to pak bude doma předhazováno…“ No, co jsem na to měl asi tak říci? Neřekl jsem nic. Protože jsem si prostě momentálně chtěl hrát se svou dcerou. Věděl jsem, že za chvíli usne, a tak si s ostatními „chlapy“ u toho piva ještě pokecám dosytosti… a přestože jsem měl toho kamaráda, co si mě vzal stranou, upřímně rád, neměl jsem v nejmenším v úmyslu ho poslechnout. A vůbec mi nebylo příjemné, že mi říká, co mám nebo nemám dělat.