Návraty do reality

Tak něco o těch depresích. I když, technicky vzato, já nejsem depresář. Mám bipolární afektivní poruchu. Dříve se tomu říkalo maniodepresivní psychóza. Ale většinou píšu o depresích, protože s manickými epizodami nějaké zásadní problémy nemám. Ty si užívám. Mohlo by jich být víc. V rozumné intenzitě.

Proč o tom psát? No protože je třeba dělat osvětu. To myslím zcela vážně. Sice se dnes o tom hovoří podstatě více než před několika málo sty lety, ale pořád se člověk setkává s názory, že „za depresi si člověk v podstatě může sám, protože je slaboch“,  „že ta deprese je taková módní záležitost a těm lidem ve skutečnosti nic není“, „že místo braní antidepresiv by se měl člověk sebrat a udělat nějakou užitečnou práci, jít si zasportovat, s kamarády na pivo atd…“
Třeba k tomu slabošství: Ano, lze to tak brát. Lidé trpící depresemi jsou určitým způsobem oslabeni. Stejně, jako má někdo třeba sníženou imunitu a věčně ho trápí kašel a rýma. Můžete namítnout, že s tou sníženou imunitou se dá něco dělat. Že se člověk může třeba otužovat apod. Může. I člověk s depresemi může ledacos zkoušet a obvykle také zkouší. Léky, fyzioterapie, změnu životosprávy, jógu, meditace… občas něco někomu nějakou dobu funguje, někdy i docela dost dlouho, ale ta nemoc je zákeřná. Kdykoliv může zaútočit znovu, s ještě větší silou než posledně.
To s tou „módní záležitostí“ je, prosím pěkně, pitomost. Je snad rakovina módní záležitost? Nebo cukrovka? Ischemické poruchy srdeční? Depresemi prostě dnes trpí docela dost lidí. A my už této chorobě začínáme trošku rozumět, máme i docela účinné léky. Tak se o tom mluví. Aby lidé, které to potká, věděli, že ještě mají šanci na lepší život. A lidé v jejich okolí aby věděli, jak se k nim mají chovat. Pak se to někdy docela dá zvládnout. A proto i já tu sem tam něco napíšu. Něco z vlastní zkušenosti. Třeba to někomu přijde vhod.
Dnes tedy o těch „návratech do reality“. To je takový můj specifický problém. Možná to souvisí spíš s tou bipolárkou než depresí jako takovou. To nedokážu tak úplně posoudit. Už to nebudu dál okecávat, ale popíšu tu konkrétní situaci:
Sedím takhle večer u počítače a je mi jako obvykle smutno. Vždycky je mi doma večer smutno, když tady nemám děti. A děti tu mám jenom jednou za 14 dní na kousek víkendu. Tak na ně myslím. Copak asi zrovna dělají, jak se mají. Stýská se mi. Nechápu, co se stalo, že tady nemohou být se mnou. A že já na tom patrně nemohu nic změnit. I když mám teď zažádáno o střídavou péči a za 14 dní máme první stání. Ale nikdo tomu nedává moc velkou šanci, protože matka je kategoricky proti. Tak asi mnoho nezmohu. Takže sedím u počítače a píšu smutnou báseň:
Když jsem chodil ze ZDŠ do LŠU
Přes most nad lehce zpěněnou hladinou řeky
Kam jsme drobili rybám rohlíky
Po schodech pod kaštany k zámku
Měl jsem odrbaný papírový futrál
A v něm "fabrikové" skřipky, co nezněly
Neuměl jsem je naladit
A můj kantor mě neměl rád
Asi vůbec netušil
Jak velká je ve mně touha
Tak jsme se trápili dlouhé čtyři roky
Pak jsem vrátil ty půjčené housle
A za 150 kč si koupil svou první kytaru
Naučil se hrát „Bednu od whisky“
A „Morituri te Salutant“
A pak už jenom tak preludoval.
Nestal jsem se koncertním virtuosem
Ani rockovou hvězdou, jak jsme vždycky chtěl
Ale žil jsem dobrý život až do předminulého léta
Až včil si připadám jako looser
Jsou to tři hodiny, co jsem vrátil děti matce
Berenika hraje na housle už líp než já
Isabelka válí na akordeon už po prvním roce
A Samuel se mě drží jako klíště a nechce mě pustit
Je šest hodin po a já jsem unavený…
…nedopsal jsem ji, a asi už nedopíšu, protože jak mi jednou někdo přetrhne nit, tak už se to blbě navazuje. A tuhletu mi přetrhl JŠ. JŠ je kamarád, co ho znám z Facebooku. Mohl bych ho zde uvést plným jménem, ale většině z vás by to nic neřeklo a nevím, zda on by tomu byl rád. Proto JŠ.  Přetrhávač nití. Nit výše uvedené básně mi přetrhl tím, že mne zčista jasna oslovil přes facebookový chat a bez dlouhých cavyků mne seznámil s plánem na další tři dny. Ten sestával z toho, že pojedou z Prahy automobilem naloženým kromě ještě dalších třech lidí, které jsem, stejně jako JŠ, nikdy před tím neviděl, také čerstvě poraženým selátkem a nějakými těmi lihovinami směr Východní Slovensko navštívil přítele, kterého jsem taktéž v životě neviděl. A anžto Valmez jim překáží v cestě, mám se tedy sebrat a ke spanilé jízdě se připojit.
A tak se i stalo. Cesta byla dlouhá a namáhavá, ale cíl cesty stál za to – útulná chatička schovaná v lůně Slovenského rudohoří. Zde se pak odehrávalo to, co už se na takových akcích odehrává: konzumovaly se alkoholické nápoje v množství větším než malém a vedly se hovory, tentokrát na témata mně blízká jako breathariánství, Bible, Bůh, blondýnky, brunetky, buddhismus, bigbít a bravčové mäso.
Nemělo by to chybu nebýt toho mého stavu. Ono se to málo ví, ale to, že má někdo deprese nebo bipolární afektivní  poruchu neznamená, že má pouze depresi či bipolární afektivní poruchu. Ony totiž všelijaké ty psychické záležitosti nemají rády samotu. A tak si k člověku do hlavy zvou nejrůznější návštěvy. Třeba úzkostnou poruchu, nejrůznější fobie, paranoiu… prostě kdo jde zrovna kolem a na koho mají náladu.
Takže já mám třeba ten problém, že se moc dobře necítím ve společnosti jiných lidí. Na druhé straně mi společnost jiných lidí dělá občas dobře. A také vím, že to musím dělat – chodit mezi lidi. Já totiž nechodím do práce. Pracuji z domova. Jsem telekomutér. Docela mi to vyhovuje, nicméně se může snadno stát, že celých 14 dní nespatřím živáčka  (jednou za 14 dní mám na víkend děti, jak již jsem uvedl výše. Alespoň, že tak). Proto rád přijmu, když už se stane ten zázrak a někam mě pozvou. Jenže to má ten háček, že pak často nevím, jak se v takové společnosti chovat, o čem si s lidmi povídat atd.  Tentokrát hovor naštěstí nevázl, společných témat jsme měli dost. Ale dost často jsme na ně měli protichůdné názory. K žádnému konfliktu nedošlo, spát jsem vždy šel celkem v dobrém rozmaru, ale ráno se probouzel do deprese. Hlavou se mi honily útržky večerních rozprav a já měl pocit, že jsem žvanil děsné kraviny a ostatní tudíž museli logicky nabýt dojmu, že jsem děsný kokot. Byla mi zima. To k depresi sem tam patři. Zimnice. Tak jsem se choulil po peřinou a nechtělo se mi vstát a jít dolů za ostatními. Ale nakonec jsem to překonal a šel. A zas to bylo celkem OK. A ráno zase deprese, zimnice, pochybnosti a paranoia. Dvě noci, dvě rána a pak jsem jel domů.
Jsem doma. Na Facebooku jsou fotky z akce a každý ze zúčastněných si akci pochvaluje. Tak u těch fotek klikám na „To se mi líbí“, ale ve skutečnosti je mi smutno a hlodá ve mně silné podezření, že jen vrozený takt těm ostatním brání napsat, že jo, že to bylo fajn, ale že to mohlo být ještě lepší, kdyby tam nebyl ten kokot. Jako já. Naštěstí se sebral a vypadl o den dřív než ostatní. Tak si to tam mohli alespoň ten poslední den náležitě užít.
Tak takhle já tady žiju. Se svou depresí či bipolárkou, paranoiou, úzkostí a celou tou smečkou.  Ovšem nejhorší na tom celém je, že okolí vnímá člověka většinou tak, jak on hluboko uvnitř vnímá sám sebe. Takže oni si o mně  nejspíš doopravdy všichni okolo myslí, že jsem hrozný kokot.