Krátká glosa k Polaneckého agitce

Po přečtení článku Rudolfa Polaneckého Lidice a Postolprty aneb nacismus a komunismus mi to nedalo, abych trochu nezagůglil. Zaujal mne tento text: Největší masakr: Sto lopat, sto motyk, 763 zastřelených a v něm pak především toto: „Nemluvilo se o tom, že by se to nemělo dělat a jak se to hodnotilo?“ ptá se předseda komise Bunža místního učitele Rudolfa Zelenky. „Proti nebyl nikdo,“ odpovídá. „V té době... prostě všichni říkali, že si to zaslouží všichni a že by jich tam mělo být víc. Každý toto opatření schvaloval.“ To mě přimělo k malému zamyšlení…

Je nesporné, že nenávist k Němcům byla tehdy veliká. Nenávist zaslepuje. Dokážu si představit, že aktéři tohoto a podobných masakrů k tomu přistupovali jako k „hubení škodné“.

Naší stávající společností ovšem také zmítá čím dál větší nenávist. Tentokrát vůči tzv. „nepřizpůsobivým“. Kteří sice nejsou bez viny, ale rozhodně toho nemají na triku ani zdaleka tolik, jako tenkrát Němci. Dnes jako tehdy zastává minimálně část společnosti princip kolektivní viny.

Co by se asi tak stalo, kdyby se třeba někdo na Šluknovsku rozhodl „nepřizpůsobivé“ internovat a následně, pokud by to vypadalo na beztrestnost, je stejným způsobem v tichosti zlikvidovat? Byl by někdo z místních proti? Kdo by vydával rýče a lopaty? A copak by o tom napsal do svého blogu třeba takový Rudolf Polanecký? Kdo z těch, co si to nyní čtou, si říká v duchu: „No to by bylo super!“?

Opravdu tu měl být „Hitler dýl“?

Óm mani padmé húm