Jsem „nespokojená“, odcházím…

Rozpadá se dnes u nás každé druhé manželství. V 70 % případů iniciuje rozchod žena. V mnoha diskuzích se setkávám s názorem, že pokud „žena rozbije rodinu, činí tak nepochybně proto, že je nespokojená. Protože kdyby byla spokojená, tak by ji přece nerozbila“. To je nesporně pravda. Ale co když rozbije rodinu muž? Činí tak snad proto, že je naopak tak strašně spokojený, že už to samým štěstím nemůže vydržet?

Jádrem pudla bude nejspíš to, jak nahlížíme na nespokojenost.

Už nějakých těch 500 let před naším letopočtem dospěl člověk zvaný Buddha k názoru, že základem veškerého lidského utrpení je touha. Veškerý buddhismus se proto točí okolo toho, jak se postupně zbavit různých typů či stupňů touhy. Nejprve je to touha po věcech a různých požitcích, pak touha po životě a nakonec touha po životě po životě.

Křesťanství má k věci poněkud odlišný přístup - rozděluje touhu na dobrou a špatnou. Dobrá je touha po Bohu a Věčném životě, ale ty ostatní touhy považuje rovněž za špatné.  Touhy či žádosti se ostatně týkají čtyři ze sedmi smrtelných hříchů: lakomství, závist, smilstvo, nestřídmost.

Křesťanství  i buddhismus učí, že se člověk má snažit své tužby ovládat. Že se má učit být spokojený s tím, co má. Že nemá myslet jen na sebe, ale také na ostatní.

Bohužel, naše stávající kapitalistická společnost je založena na pravém opaku. Hnacím motorem kapitalistické ekonomiky je zisk. Zisku lze dosáhnout pouze tak, že něco vyrobím nebo koupím a prodám to dráž, než za kolik jsem to vyrobil nebo koupil (bavíme se prosím pěkně o zisku jako ekonomické kategorii, nikoliv o „nabytí jmění“. Jmění lze samozřejmě nabýt i jiným způsobem, ale takový český tunelář nedosáhl technicky vzato zisku – ten prostě něco ukradl. To jenom tak na okraj, abychom si rozuměli).

Dnešní trh je však všelijakými výrobky  a službami doslova přesycen, a tak se zde výrazně uplatňuje marketing a reklama, jejichž jediným posláním je vzbuzovat v lidech touhu po věcech a požitcích. Každý den útočí na člověka nespočet různých sloganů a krásných barevných obrázků, které se mu snaží vsugerovat, že nutně, ale opravdu nutně, potřebuje právě to a to. Že právě to a to jej učiní šťastným. Je to celé nehorázný podvod, samozřejmě. Většina z nás si to konec konců i uvědomuje, ale ochotně na tom participuje. Protože také chceme těm ostatním něco prodat.  A tak všichni hrajeme tuhle poněkud bláznivou komedii, kterou bychom mohli nazvat „hra věčné touhy a nikdy neukojeného chtíče“.

Není divu, že se tento kořistnický a konzumní způsob života promítá i do mezilidských vztahů. A to i do těch nejužších. Možná jste už někde na internetu nebo ve své emailové schránce narazili na obrázek, který je poslední dobou docela populární a dokonce už existuje i ve více verzích.  Jen na něm postarší pár, kde se jeden ptá: „Jak je možné, že jsme spolu dokázali žít 65 let?“ a druhý odpovídá: „To je tím, že jsme vyrůstali v době, kdy bylo ještě zvykem, když se něco pokazilo, to opravit. A ne to hned vyhodit a koupit si nové…“

To je opravdu velmi výstižné. Už jsem se několikrát setkal s děvčaty, která naprosto otevřeně říkají:  „Jakmile začnu mít pocit, že mi daný vztah nevyhovuje, jdu od toho pryč.“ Na jedné straně je určitě dobré ukončit neperspektivní vztah dřív, než to „začne být příliš vážné“ a než dojde na děti a společný majetek. Na straně druhé, pokud se z toho stane „dlouhodobá strategie“ není moc pravděpodobné, že člověk s tímto přístupem bude vůbec někdy schopen vytvořit dlouhodobý vztah. Protože ono vždycky něco nefunguje. Dokonce se může stát, že nastane období, kdy toho mnohem víc nefunguje než funguje. A pokud se člověk včas nenaučí věci spravovat, bude nakonec v životě velmi nešťastný a ostatní budou nešťastní kvůli němu.

Ostatně taková nespokojenost je velmi relativní pojem. V zásadě existují dva typy lidí. Ti, kteří opravdu dokáží být spokojení  s tím, co mají, a „ti druzí“. Ti druzí se pak dělí na další dvě kategorie. Na nespokojence aktivní a pasivní. Aktivní nespokojenec řeší svou nespokojenost či tužbu tím, že jde, a něco pro to udělá. Něco pozitivního. Touží-li například po penězích a úspěchu, založí si firmu a začne podnikat. Je-li nespokojen ve vztahu, ze kterého však již nelze jenom tak odejít, protože tam jsou děti, společný majetek a hlavně spousta krásných společných vzpomínek, řekne si: Co mohu udělat pro to, aby ten vztah byl opět hezký a naplňující? Bude ten vztah lepší, když budu vinu za to, že už to není jako dřív, neustále svalovat na toho druhého, vyvolávat konflikty kvůli prkotinám a dělat mu ze života peklo? Nebo bude mít větší šanci na úspěch, když řeknu třeba: „Hele, možná máme oba jenom tak trochu ponorku. Co kdyby sis zajel/a na  týden sám/sama někam do lázní/na ryby apod.?“

Pasivní nespokojenec je ten, který očekává, že to, kvůli čemu je nespokojený, mu poskytne někdo jiný. Většina voličů levicových stran jsou takoví pasívní nespokojenci. Pasívně nespokojený partner/partnerka zas předpokládá, že o jeho potřeby a tužby se musí postarat ten druhý. A když to nedokáže, klade mu to za vinu. A nakonec, když se v zorném poli objeví někdo, kdo vypadá jako lepší kandidát na „uspokojování jeho/jejích potřeb“ dochází k výměně. Málokdy to ovšem vyjde.  Nový vztah sice může vydržet, protože nějakou dobu platí, že nové koště dobře mete, ale nakonec se ukáže, že je to stejné, ne-li horší, než to bylo. Ale ti lidé už spolu zůstanou, protože už jsou příliš staří a unavení životem, než aby měli sílu ještě něco měnit. A tak spolu žijí dál pod jednou střechou, ale vlastně každý sám.

Já jsem vyrůstal ještě v době nuceného kolektivismu. Už to sice nebylo tak ostré jako když mého tátu nechtěli pustit k maturitě, protože byl „individualista“, nicméně pořád jsme byli vedeni k tomu, že „rodina je základ státu“ a člověk je povinen pracovat pro blaho společnosti atd. Dnes jsme se, řekl bych, dostali do opačného extrému, kdy vše podřizujeme „právu na osobní štěstí“. Jímá mne docela hrůza z toho, když někdo napíše: „Osobně si myslím, že pocit nespokojenosti je dostatečným důvodem k rozvodu,“ aniž by znal podstatu oné „nespokojenosti“. Protože člověk opravdu může být začít nespokojený s čímkoliv. Třeba s tím, že jeho žena už dávno není ta štíhlá, dlouhonohá krasavice jako před dvaceti lety. Je takový pocit nespokojenosti rovněž důvodem k rozchodu? A co pocit zodpovědnosti? Ten zůstal kde?