Glosa k autorským právům a „intelektuálnímu vlastnictví“

Celý ten humbuk na toto téma je velká lumpárna ze všech stran. A když říkám ze všech, myslím tím úplně ze všech. Firmy, které předražují své produkty a iniciují různé akce jako byla svého času likvidace Napsteru a nyní zablokování Megauploadu nejsou o nic menší všiváci, než notoričtí stahovači, kteří prostě „za nic, co se dá stáhnout, platit nebudou“.

A že jich znám osobně hezkou řádku. Nejsou dokonce ochotni zaplatit ani pár set korun za program, který jim umožní lépe stahovat  – a tak se pídí po cracknuté verzi. A když jim to vyčtu, mají argumenty jako „já jsem student, nemám na vyhazování!“. Nakopat je do zadnice. Já bych chtěl Ferrari, ale nemám na to. Nevíte, kde by se dalo zadarmo stáhnout?
To je prostředí, ve kterém se těžko hledají nějaká pravda, spravedlnost a všestranně přijatelné řešení. Kdepak. Je to skutečně „třídní boj“, který má, kupodivu, i své Jánošíky a Robiny Hoody, tedy všelijaké ty hackery a crackery, kteří věnují svůj čas, schopnosti a energii na to, aby mohli „bohatým brát a chudým dávat“.  A nemají z toho nic kromě pocitu dobře odvedené práce. A samozřejmě jsou mimo zákon. Stejné jako Jánošík a Robin Hood.
Vedle toho jsou ty oficiální struktury – takové ty naše OSA a podobné organizace, které naopak berou všem a dávají bohatým – protože tak ten jejich systém funguje. To vám potvrdí každý veřejně vystupující umělec, který nepatří  mezi „top“, i každý, kdo pořádá nějaké ty „veřejné produkce“. Známý byl například případ, kdy OSA požadovala naprosto nesmyslnou částku po Valašském muzeu v přírodě, kde se hraje prakticky výhradně hudba lidová.
A to se bavíme o filmu a hudbě. Co mají říkat autoři  a vydavatelé knih?
Po celé zemi jsou veřejné knihovny, kde si  za nepatrný paušální poplatek můžete půjčit tolik knih, kolik dokážete přečíst. A s největší pravděpodobností si knihu, kterou si půjčíte v knihovně, už nekoupíte. Protože - kolik knih jste za život přečetli dvakrát? To „intelektuální vlastnictví“ z knihy získáte právě jejím přečtením. A máte-li dobrou paměť, vícekrát tak činit nemusíte. Rapidshare, Megaupload apod. slouží vlastně jako takové veřejné knihovny. Tam sice ten autor a vydavatel z toho nemají „v prvním plánu“ vůbec nic, ale to je chyba systému. Na druhou stranu – to, že si knihovny nakoupí po dvou, třech svazcích, autora ani jeho nakladatele dvakrát nevytrhne. Kromě toho je třeba u nás pro nakladatele povinnost zasílat tzv. povinné svazky Národní  knihovně zcela zdarma. A tam si je může půjčit a přečíst každý. Naopak znám spoustu lidí, včetně sebe, kteří si album nebo film, původně stažené, nakonec také řádně zakoupí. Protože se nám to líbí, chceme to mít v maximálně možné kvalitě a chceme podpořit tvůrce. Takže ony ty údaje o finančních ztrátách hudebních a filmových společností jsou značně nadhodnocené. Vycházejí z předpokladu, že „kdo stáhne, už si nekoupí, přestože by jinak určitě koupil“. Kdepak. Spousta lidí stáhne ze zvědavosti. Kdyby musela koupit, nekoupí nikdy. A sem tam někdo po stažení usoudí, že by bylo fajn si to koupit.
A konečně je tady ten úžasný zákon, podle kterého platíte autorský poplatek z každého zakoupeného nosiče, paměťového zařízení či vypalovací mechaniky. Zde je ta absurdita dovedena k dokonalosti. Nějaký ten pevný disk, vypalovací CD, DVD nebo Blu-ray, flash paměť apod. si čas od času koupí každý. Všichni se tak skládáme na jakési odškodné. Kolik peněz se takto vybere a kam ty peníze jdou a jak se rozdělují, toho se ale patrně nedopídíte.